Aku no kjóten

Můj nepříliš oblíbený japonský režisér Takaši Miike u mne tentokrát opravdu zabodoval a musím říct, že docela šokoval ... Ono bylo štěstí, že jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu a děj byl navíc celou hodinu dost nepředvídatelný. Původně to působí jako relativně zajímavý mysteriozní kousek, přesně po hodině ze dvou se rozjede ale takovej masakr, že sem koulel očima a držka se mi otevírala každou minutu (ve finále jsem si xicht musel srovnávat dlouho před zrcadlem dohromady...). To co se ve filmu děje je prostě čistej masakr a poprava. Tak neuvěřitelnou neúctu k lidskýmu životu, absurdnost, hudební doprovod, prostředí a litry krve jsem roky neviděl ... Fakt jen pro zvyklé povahy na japonskou krutou a bizardní kinematografii. Nechci ohledně děje (v druhé polovině skoro žádný není, je to čistý exploitační vyvražďpvací horor) prozrazovat víc. Každopádně ty scény úmrtí byly fakt úchvatně natočeny. Každopádně drsnej a hodně ujetej kousek, kterej mi zůstane DLOUHO v hlavě!!!! 5/5 (19.08.2013)

Že je mezi učiteli fůra psychopatů a všelijak mentálně nedovyvinutých nebo emočně nevyzrálých individuí, jsem poznal už na základce a pak i na gymplu. Zároveň ale naprosto souhlasím s tím, že když se mezi studenty rozšíří švindlování při písemkách, je nejlepší řešení celou třídu nemilosrdně a střelhbitě vodkráglovat. To máte jako se slepičím morem - i když se vám nakazí slípka třeba jen jedna, musíte pak vytlouct celej kurník, aby se to svinstvo nešířilo dál. Japonci opět dostáli své pověsti vyšinutých magorů, ale zároveň divákovi "nenápadně" naznačují, v jakém civilizačním okruhu brali k zápletce inspiraci: Pachatel si prozpěvuje Mackieho Messera, zajímá se o germánskou mytologii a žil dlouhou dobu v Ámošce. Každopádně tahle středoškolská zabijačka skýtá citlivému, přemýšlivému a humanisticky orientovanému divákovi spoustu příjemných pocitů, intelektuálních podnětů a inteligentní zábavy. Mně třeba dobře pobavila jazyková hříčka Todai/to die. (08.03.2018)

Příšerně roztahaná nuda, která asi po hodině konečně vyústí v nějakou lehce zajímavou situaci, načež se hlavní postavě něco ještě víc zvrtne v palici a začíná kreativní, ale bohužel nesrozumitelnou psychedelickou šou zrovna v okamžiku, kdy už uondaný divák konečně začíná doufat v nějaký posun. Nesnáším, když se musím ve filmu bolestně pronudit k jedné akci, aby to opět kleslo zpět do ještě větší nudné žumpy. Rozvleklost je podpásovka na diváka a nic víc než odpad nezaslouží. (30.08.2013)

Miikemu pomalu již šibe za hranici zábavnosti a jeho formálníma hrátkama neskutečně trpí příběh a postavy, které víceméně definuje akorát závěrečná performace s brokovnicí. Při té se ale všichni chovají tak neskutečně, ale fakt neuvěřitelně retardovaně, že to nespasí ani scéna, kdy učitel pozná studentku přičichnutím k jejím kalhotkám, přičemž je mu následně rozstřelena lebka tak důkladně, že kousky mozku rozmlátí objektiv kamery. (05.11.2013)

Nie som veľmi zvyknutý sa pri Takashiho filmoch nudiť, avšak Lessons of Evil je akousi výnimkou. Neponúka šialenosť a brutalitu, akú mal Ichi the Killer, a neponúka ani bizarnú akciu, ktorú mal Crows Zero. Tento film má naopak pomalší rozjazd a vsádza na drámu s trochou psychológie, čo si však dostatočne nezískalo moju pozornosť a neupútalo ma ani sľubované vyvrcholenie, ktoré síce občas pobavilo ("to die"?), avšak vo výsledku neponúklo nič dávno nevidené, či originálne. Plus mínus to ušlo, ale od Takashiho som čakal viac. (31.05.2020)