Grandhotel Budapešť
The Grand Budapest Hotel
Grand Budapest Hotel
The Grand Budapest Hotel
The Grand Budapest Hotel
The Grand Budapest Hotel
Réžia:
Wes AndersonScenár:
Wes AndersonKamera:
Robert D. YeomanHudba:
Alexandre DesplatHrajú:
Ralph Fiennes, F. Murray Abraham, Mathieu Amalric, Adrien Brody, Willem Dafoe, Jeff Goldblum, Harvey Keitel, Jude Law, Bill Murray, Edward Norton (viac)VOD (4)
Obsahy(2)
Pán Gustave (Ralph Fiennes) je legendou medzi hotelovými zamestnancami. V čase medzi dvoma svetovými vojnami, v Bohom zabudnutej krajine, kde takmer nič nefunguje, je luxusný Grandhotel Budapešť oázou istoty a spoľahlivosti len vďaka nemu. Vrchný šéf hotelového personálu plní želania svojich hostí ešte skôr, než ich vyslovia, a väčšinu z nich nezištne miluje, často aj láskou fyzickou. Keď mu vďačná klientka odkáže mimoriadne vzácny obraz a vzápätí naveky zavrie oči, náhle pán Gustave závratne zbohatne. Celkom logicky sa stane tŕňom v oku nahnevaných pozostalých, terčom nájomného vraha a hračkou v rukách miestnej polície. Vo všetkých týchto nevďačných situáciách mu pomáhajú obstáť vlastné skúsenosti, osobný šarm a najmä pakistanský pikolík Zero (Tony Revolori), verný pomocník, z ktorého chce vychovať svojho nástupcu. (TV JOJ)
(viac)Recenzie (1 439)
Hravá omalovánka, tradične výsostne andersonovsky originálna. Rýchlym spádom vyrozprávaný pútavý príbeh zaujímavých postavičiek, vychutnaných skvelým hereckým zoskupením. Som rád, že i v US kinách film komerčne uspel, jeho jedinečný tvorca si to zaslúži. ()
Oscar 4 : Výprava, Kostýmy, Masky, Hudba + 5 nominací: Nejlepší film, Režie, Kamera, Scénář, Střih ... .... .... .... Zlatý Medvěd - výběr ()
Překvapivě bez emocí, ale zato s plnou náručí šestáků. Chci to vidět znova, ideálně pod lampou. ()
Anderson opět originálně, a opět jinak než jsme i u něj samého mohli předtím vidět, a opět se zcela unikátní atmosférou, která by se dala krájet. Kombinace absurdního humoru, grotesky, karikatury, lidských tragédií (kdyby to nebyla taková kůlna, skoro vždy), a to všechno tak nasnímané a nastříhané, že z toho oči přecházejí. A nejen ze superhvězdného obsazení. 80% ()
Hodně figurek, žádná postava. Hodně vypravěčů, žádné vyprávění. Hodně pohybu, žádný směr. Anderson opět ve velkém stylu balancuje nad propastí samoúčelného blbnutí. Designem jednotlivých prostředí a období (červenofialové art deco ve 20. letech, šedorůžová během nacistické éry, oranžovo-zelená v 60. letech), geometrickým perfekcionismem v řešení mizanscény nebo rukodělně působícími triky jde o neuvěřitelně zábavné skloubení poetiky klasických grotesek a Mélièsových výpravnějších filmů. (Detailem pro fajnšmekry je skutečnost, že každá éra byla natáčena v jiném poměru stran: 1.85:1 pro přítomnost, 2.35:1 pro 60. léta, akademický formát pro 30. léta.) Nesouhlasím ale s tím, že Anderson dospěl a v pestrobarevném balení nám předkládá smutný a melancholický film. Jakékoli snahy o vážnost, ať ve vztahu k postavám nebo k tématu války a zašlých časů, selhávají. Válečný rámec, nostalgický nádech a několikanásobné přepsání dějin střední Evropy slouží hlavně jako alibi pro pestrobarevné blbnutí. Zweig je přítomný víceméně jen díky matrjoškové struktuře vyprávění, jejíž zřídkavé zohledňování v průběhu filmu přitom vyvolává otázku, kterou jsem si přes touhu nechat se volně unášet Andersonovou imaginací musel klást opakovaně – „K čemu?“ Dle principu „proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě“ je ve filmu rozvedena celá řada prototypických situací, které bychom v jejich nevyumělkované a příběhu lépe sloužící podobě nalezli v klasických útěkářských a caper filmech. Čistě povrchová je pak přiznaná inspirace Hitchcockovými thrillery (pronásledování nevinného) nebo Lubitschovými screwball komediemi z obskurních evropských zemí (hlavně Fiennesova postava a její přístup k ženám, bohužel nikoli "ostrovtipnost" dialogů, jejichž humor zde naopak často spočívá v sázce na jistotu v podobě dobře načasovaného vulgarismu). Záměrná vykonstruovanost situací přitom nachází odezvu jenom v jednání postav, které respektují přísná pravidla a nikdy nechodí v diagonálních liniích, čím se kruh elegantně uzavírá, neboť vykonstruovaný svět dává své neživosti smysl prostřednictvím umělých figurek. Obdivuji preciznost, s jakou Anderson své světy buduje, baví mě bezchybný komediální timing většiny herců, ale hlubší smysl, větší hloubku a vypravěčskou nápaditost v tom prostě nenacházím. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter ()
Nečekal jsem to - můžu dát filmu Wese Andersona výrazně nadprůměrné hodnocení! :-) Co tak napsat dál - pro mě vyvážená symbióza rozumně bizarního i půvabného příběhu, k tomu humor a spousta zvučných hereckých jmen. ()
Wes je original hračička u kterýho nikdy nepřestanu obdivovat schopnost vyprávět a rozesmívat obrazem. Ze začátku jsem měl trošku problém spokojeně vegetovat v dalším Wesově specifickým minisvětě, ale s každou přibývající minutou jsem byl s tímhle světem víc a víc spokojenej až se stalo to, co je u Wese už tradicí, nechtělo se mě tuhle hravě absurdní zábavnou genialitku opouštět. ()
Neriedená filmová mágia. ()
Papundeklový svět Andersonovy dětinské fantazie si plácnul se scénářem, který někdo vyhrabal v zapomenutém archivu Alfreda Hitchcocka a já tomuhle bláznovi, jehož filmy se mi líbily a protivily současně, definitivně podlehnul. Byť to nemá opravdu lidské emoce, ale spíše na sílu šroubované záchvěvy, vycházející ze situací, v níž se hrdinové zrovna nacházejí, tahle thrillerová jízda napne jako cokoliv jiného. Výtahová scéna v závěru a následná přestřelka na galerii je něco, co dneska doopravdy umí natočit málokdo. PS: Za takový casting by většina režijních es prodala duši. ()
Zatímco v Životě pod vodou jsem se s Andersonem naprosto a totálně minul (a tady jsem za to od některých pěkně schytal), Grandhotel Budapešť je z úplně jiné ligy. Kýčovitost některých scenérií je do velké míry úlevná a celý příběh působí, jako by byl z paralelního vesmíru, kde planeta Země sice vypadá dost podobně té naší, lidé také, ale jisté nuance, někdy méně a jindy více viditelné zde existují. Početné skvělé herecké obsazení dávalo tušit, že některá esa tady budou jen tak pro oživení "šedého" komparzu a jejich role budou čítat spíše sekundy, než minuty, což se i potvrdilo, ovšem všechny pidiroličky do děje krásně zapadly. Hlavní postavy byly popsány jinými dostatečně, takže jen okrajově zmíním Willema Dafoea, který byl prostě skvostný. :-) A nejlepší scéna byla ta "vem to za mě" - to se prostě musí vidět. :-) Pěkných 85%. ()
Wes Anderson je režisér, který má svůj svět. Jeho svět jsem už párkrát shlédl a nikdy mi nesedl tolik, jako v tomto filmu. Zřejmě za to může atmosféra druhé světové války, ale spíš bych se přiklonil k absurditě jako takové, s jakou si režisér v rámci této války pohrává. Je to trošičku podobné jako Hanební parchanti od Tarantina, jen v daleko osobitějším a pozitivnějším stylu samotného režiséra, na což zřejmě asi nikdy nezapomenu. A musím se přiznat, že po shlédnutí tohoto filmu budu mít okamžitě důvod se podívat na všecky jeho ostatní filmy, co jsem viděl...ale i ty, co jsem zatím ještě neviděl. Až tak mě Grandhotel Budapešť ovlivnil. ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $58,568,967║Tržby Celosvetovo $164,725,117▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA //počet predaných kusov ║ Tržby za predaj DVD v USA //počet predaných kusov ║ zas som sa moc nenašiel u Wesa Andersona, dopozeral som to do konca ale neberie to a neberie, jeho štýl ide mimo mňa /40%/ ()
Wes a jeho oživlá dřeva, tentokrát v kabaretní verzi Světa včerejška. Film nejlíp vystihuje citát věnovaný hlavní postavě: "Jeho svět zanikl dávno před tím, než do něj vstoupil." Na rozdíl od Zera ale vážně pochybuji, že Anderson tenhle paradox zvládá s grácií. Bohužel jsem už dopředu schopný odhadovat pointy a pohyby kamery i camea hvězd. Story je méně vynalézavé než Vražda v salónním kupé a těžko říct, jestli obstojí alibi se šestákovými romány (ty jsou přece plné zvratů, což Grandhotel ve své lineární karikaturnosti není). Jakmile opadlo nadšení z výtvarně krásně uchopeného retra (pokud za retro můžeme označit styl, který něco starého volně připomíná, ale ani náhodou s tím nekoresponduje), ocitl jsem se ve sledu dynamických a volně propojených gagů, které plavou v přibližném intelektuálním guláši odkazů, parafrází a pomrkávání. Anderson je natolik fascinovaný pozlátkem svého hračkářství, že když se probojuje k melancholickému finále, je člověka skoro líto, že věnoval tolik času figurkám a kulisám, které jsou krásné, ale totálně ploché. Grandhotel Budapešť zachycuje umělce na vrcholu narcismu, kterému uniká to skutečně zajímavé pod přívalem barevných rekvizit a pitvorných gagů. Zábavnější než zoufale přeceněný Moonrise Kingdom nepochybně, ale jinak podobně bezobsažné. ()
Další přehlídka andersonovské podivnosti? Z části určitě. Grandhotel Budapešť je ale především nahláškovaná komedie s geniálním Ralphem Fiennesem, která chytne a už nepustí. Wes v ní opět srší brilantními nápady a nezapomenutelnými postavičkami, nejvíc ale potěší, že to všechno slévá do nostalgického koktejlu plného bláznivých ingrediencí, ze kterého budete usrkávat s velikým úsměvem na tváři. Paráda! (9/10) ()
Další unikátní skvost Wese Andersona, který svou manýru a poetiku soustředil tentokráte na středoevropský prostor propojený atmosférou a duchem bývalé rakousko-uherské monarchie. Díky geografické blízkosti tak jeho americký snímek připomíná celou řadu tuzemských filmů (Lipského Tajemný hrad v Karpatech bezesporu, tím nostalgickým ohlížením se po zlatých časech zase Menzelův Konec starých časů) a myslím, že tak to budou mít i diváci v okolních zemích s odkazy k své národní kinematografii. Je až s podivem, jak americký tvůrce může reflektovat specifický kontext středoevropského prostoru a vytvořit navíc takhle sofistikovaný středoevropský nálev (naposledy jsem něco takového zaregistroval u Woody Allena v jeho reflexi ruské literatury Láska a smrt). Navíc skrze osudy fiktivního státečku Zubrowka Anderson vpisuje pomyslnou filmovou alternativní verzi skutečných historických událostí středoevropského prostoru, které však tvořily gró světové historie 20. století. Někde na konci Evropy na pomezí Německa a Polska se malé dějiny převracejí ve velké, což ovšem Anderson pojímá jako hru s divákem. Použije svou re-konstrukční metodu, tedy důkladně nastuduje kontext, pak ho rozebere a pečlivě ho, teď už ale po svém a k obrazu svému, opět složí. Vznikne tak alternativní filmová realita, odzbrojující svou hravostí a zřejmým fiktivním základem, pod povrchem ale mající hlubší a závažnější spodní podtón (Onen příslovečný konec starých časů a pořádků přináší nejen střední Evropě, ale i celému světu naprostý chaos a destrukci, jako odpověď se vynořuje úvaha, zda největší chybou nebyla evropská vlna obrození národních států a s tím související rozpad dosavadních stabilních územních celků, konkrétně Rakouska-Uherska, kdyby se monarchie nerozpadla, ale naopak federalizovala, jak to bylo v programu majoritních politických sil oné doby i v Českém království, mohla tak stát jako pozdější nárazníková bariéra Hitlerovým snahám o expanzi...nabízí se též alternativa s dneškem, kdy opět stojíme na civilizačním zlomu a duch naší doby je opět gravidní v očekávání transformační změny, navíc urychlený zrychlujícím se vnímáním času a současnou posedlostí novinkami a neschopností plánovat a uvažovat v delších časových horizontech, stavět vše na zelené louce, přetínat kořeny a bořit základy...ničit tradiční a staré je nerozum...). Wes Anderson je naprostý svéráz - už jen ten nápad oddělit časové roviny rozdílným ořezem obrazu je originál sám. Coby autor buduje svůj film značně postmoderně - tak třeba koncept několikanásobného vypravěče, který předává pomyslnou štafetu vyprávění hlouběji a hlouběji do minulosti (přičemž si nelze nepovšimnout, že čím hlubší minulost, tím barvitější vyprávění a pastelovější mizanscéna, což jasně odráží narativní chápání světa a zároveň i způsob fungování lidské paměti), z které se zase postupně vynořuje zpět (kterýžto koncept tuzemský divák dobře zná třeba z cimrmanovské hry Němý Bobeš). Vnější rámec opět rozechvívá hlubší podtón, byť je zatlačen záměrným synkretismem dalších vnitřních dějových linií - mladá dívka, čtoucí si v memoárech Autora - Spisovatele (s odkazem k Stefanu Zweigovi, velkému středoevropskému intelektuálovi, který byl nucen v roce 1938 emigrovat a zanedlouho spáchal v exilu sebevraždu poté, co se dozvěděl o ničení kulturních hodnot nacisty), čehož jediným ohlasem je osamocená čtenářka, ztracena v době, v níž už téměř nikdo nečte, a oprýskaný spisovatelův pomník v éře, kdy pomníky v bývalém sovětském bloku naprosto devalvovaly... Ke slovu přijde samozřejmě i pověstná Andersonovská dekonstrukční mánie realizující se nahlížením do útrob věcí (v Životě pod vodou to byla loď, v Darjeelingu s.r.o. kamera zase horizontálně putovala kolem průřezu osobního vlaku, v Až vyjde měsíc se hned v úvodu kamera proplétá řezem obytného domu, tentokráte nás Wes obdařil průřezem věznicí Check-point 19), vertikální i horizontální kamerové jízdy okolo věcí i herců, svérázně statické scény, záliba ve staromódním vidění světa, tentokrát s dokonalým filmovým lookem 40. let...změnil se ale rytmus filmu, pod Wesovou taktovkou jakoby zrychlila hra celého orchestru a Grandhotel Budapešť má tak ráz grotesknosti, kadence replik herců je nebývalá a někdy dělá problém postřehnout všechny ty drobné nuance. Wes diváka až zahlcuje detaily, což byl rys i jeho předešlých filmů, nyní však zřetelně postoupil na vyšší level. Možná to má co dělat s informačním zahlcením dnešní doby. Je čím dál zřejmější, že s každým dalším filmem se zvětšuje a zrychluje jízda přes oceán představivosti jednoho z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších tvůrců současné světové kinematografie... () (menej) (viac)
Sice nem tudom magyar, ale zato plynně šprechtím "andersonovštinou" a tak mi opět jeho osobitá střelená poetika sedla jako máloco. A když nic jiného, tak se to dá brát aspoň jako ukázka, jak by vypadala adaptace Obsluhoval jsem anglického krále v podání Karla Zemana. ()
Vlastně furt to samé podivínství, ale děj je opět totálně nepředvídatelný. Překvapily mě záblesky docela drsného násilí, potěšila hudba (zvlášť scéna kdy Willem Dafoe pronásleduje Jeffa Goldbluma) a malinko rozčaroval konec. Přišlo mi, že to bylo docela ledabyle utnuté. ()
Může být film absurdní, vtipný, barevný a originální ve stejný čas? Ano, Grand Hotel Budapest je toho skvělým důkazem. Plusem je určitě velmi netradiční vizuál, spousta černého humoru, příjemné herecké obsazení a poutavá forma vyprávění, která drží diváka v pozoru. Highlightem filmu mi přišel útěk z vězení. Zábava pro celou rodinu. 75% ()
Na minulé zastávce u Měsíce jsem se začínal bát, že už Wes jede jen na volnoběh. Naštěstí mylně. Tenhle staromil totiž znovu začal stavět vlastní světy a čaruje tak silně, že se nestačím divit. Z kamerově okouzlujících scén (muzeum) přechází do groteskních (Winter Games) a jen pár vteřin po zdánlivě neškodném okamžiku nečekaně zatuhne krev v žilách. A i přes všudypřítomnou optimistickou atmosféru má jeho milované ubytovací zařízení tak silnou nostalgii po starých časech, až u toho několikrát zabolí u srdce. Na nejvyšší hodnocení to kvůli několika dějovým překvapením o malý chlup nestačí, ale to nic nemění na tom, jak zaskočený a fascinovaný zůstávám. Protože pokaždé, když už se zdá, že se tahle rozhrkaná lanovka musí zákonitě zastavit, přijde vítaná známá tvář a jede se dál. ()
Súvisiace novinky
Bill Murray znovu u Wese Andersona
Po předchozích spolupracích na filmech Jak jsem balil učitelku, Taková zvláštní rodinka, Život pod vodou, Darjeeling s ručením omezeným, Fantastický pan Lišák, Až vyjde měsíc, Grandhotel Budapešť,… (viac)
Wes Anderson točí další animák
Jen málokterý režisér má tak výrazný rukopis jako Wes Anderson. Jeho filmy s veselými barvičkami a vycentrovanou kamerou jsou nezaměnitelné, a pokud patříte mezi Wesovy fanoušky, můžete se začít… (viac)
Co chystá Wes Anderson?
Americký režisér, jehož kariéra je plná nesmírně osobitých filmů (Život pod vodou, Až vyjde měsíc), už dává dohromady svůj další počin. Wes Anderson je teď mnohem známější než kdy dřív, protože… (viac)
Filmy roku dle TOP uživatelů ČSFD.cz
Mezi za oceánem nejlépe hodnocenými filmy roku 2014 je hodně těch menších, nezávislých, které k nám ještě nedorazily - Inherent Vice, Birdman, Slídil, Whiplash, Hon na lišku, Kód Enigmy nebo Teorie… (viac)
Wes Anderson je späť. Grandhotel Budapešť, ktorý sám režisér označil za plagiát, sa na prvý pohľad v ničom zásadnom nevymyká jeho starším filmom. Pri bližšom pohľade však pár rozdielov odhalíte. ///// Filmy texaského režiséra Wesa Andersona sú priam dokonale ambivalentné. Jedna časť ich bude milovať pre ich unikátnosť a akúsi hravosť, druhá polovica zatracovať kvôli ich manieristickým tendenciám a gýčovosti. Oba tábory majú svoju pravdu. Filmy Wesa Andersona sú totiž, takmer jedinečné. Presne ako ten Grandhotel Budapešť. Je len jeden. //// Na úvod treba poznamenať, že Grandhotel Budapešť netreba rozhodne vnímať doslovne a hľadať ho prstom na mape, je len metaforou. Je to miesto ako Čechovov Višňový sad či Šulíkova záhrada, miesto magické, „živé", plné spomienok. Práve slovo „spomienka" je jedným z ústredných, či tým úplne najústrednejším pojmom nového Andersonovho filmu. V ňom divák voľne pláva alternatívnou históriou a na základe spomienok dnes už starého muža spätne konštruuje jedno, priam mýtické miesto. Andersonov film narába s pojmom história veľmi voľne a inak, než tomu bolo napríklad v Tarantinových Nehanebných bastardoch. Jednotlivé udalosti sú naviazané na najkonkrétnejšie historické udalosti (druhá svetová vojna), no na druhú stranu, nemá to tak pevné „obrysy" vo forme (napríklad) symbolov, ako tomu bolo v Bastardoch. Koniec koncov, ono previazanie s históriou je i tak iba druhoradé, na prvom mieste je symbolika samotného miesta, hotelu. Ale k tomu sa dostanem ešte ďalej./////Ak uvažujeme o samotnom charaktere spomienky, tak tu využíva Anderson pri rozprávaní príbehu menšieho triku. Kritici mu vyčítajú, že jeho nový film je rozprávačsky prázdny. Že je, obrazne povedané, Atlas mrakov bez tých mrakov. Áno, na jednu stranu je tomu skutočne tak. Wes Anderson, ako aj veľakrát predtým, narába s naráciou veľmi voľne. Veľakrát je samotné rozprávanie chaotické, nesúrodé, narúšané častými strihmi či striedaním rôznych čiastkových motívov. No na druhú stranu, je potrebné si uvedomiť, nie sú takéto aj spomienky? Častokrát chaotické, nesúrodé a „zostrihané" na to najdôležitejšie? Preto aj nie úplne najlepšie fungujúca ľúbostná linia, nie je len nič iným, než vyblednutou spomienkou, ktorej skutočná hĺbka sa ukrýva kdesi tam vo vnútri starého muža, ktorému zostávajú už len tie spomienky. ///// Grandhotel Budapešť však opäť nie je nijako prehnane vážnym filmom a Anderson opätovne osciluje okolo svojej atypickej rozprávky, v ktorej nikdy nič nepovie naplno. Zároveň však, oveľa viac než v jeho raných filmoch, dochádza výraznejšie k miešaniu komického a vážneho. Dobrým príkladom je postava Joplinga, ktorú bravúrne stvárnil Willem Dafoe. Na jednu stranu to pre mnohých (vzhľadom na to, ako je vykreslený) bude komická postava, no práve ten historický podtext, hoci fikčný, mu pridáva na vážnosti. V menej rozprávkovom filme, u inak esteticky založeného režiséra, by bol Dafoe psychopatický nájomný vrah. Tu je to "iba" záporný hrdina v magickom a trochu temnejšom rozprávkovom svete./////Ak sa trochu vrátim späť, tak musím na tomto mieste konštatovať, že samotná metafora budapešťianskeho hotela sídliaceho kdesi-tamsi, zachádza ďaleko za hranice andersonovského fikčného sveta. Grandhotel Budapešť totiž stojí na semafore dejín. Tých skutočných. Skrz viacero časových línii oddeľuje staré časy (pred vojnou) od tých novších (po vojne) a najnovších (príbehová súčasnosť). V každom z týchto časových úsekov je Grandhotel iný. Kedysi elita, dnes schátranina. Kedysi miesto, kde sa schádzala elita, dnes zadĺžený a stratový biznis. Pre tých pár ľudí, ktorí ešte do neho zavítajú, je plný spomienok na staré časy. Na milovaných ľudí, otcov, deti. Spomienok, kedy panovala iná morálka, iné zákony, platili iné pravidlá, žilo sa inak. Ako tie naše talizmany, ktoré nosíme ako spomienku na niekoho, kto zanechal v našom živote určitú stopu.///// Zo samotného charakteru spomienok vyplýva i formálny rys Andersonovej práce. „Staré" časy sú oveľa lepšie nasvietené, žiarivé, priam až megalomanské (niečo ako tie Gatsbyovské oslavy), tie „nové" majú príchuť akejsi ošarpanosti, zaprášenosti. Čím sa práve uzatvára celý ten veľkolepý príbeh nazývaný alternatívna história, v ktorom na začiatku bol Grandhotel Budapešť a na konci len spomienka na staré časy. Spomienkou, ktorú prepája malé dievčatko čítajúce jedného autora na jednej strane a istý pán Gustave na strane druhej. Andersonovi by sa dalo toho isto vyčítať veľa. Ale jeho skutočný úspech či neúspech nie je závislý ani tak na tom, aký príbeh „vytvorí", ale na tom, či divák prijme či neprijme jeho unikátnu filmovú estetiku. Tá, hoci nie je úplne originálna (v mnohom kopíruje podľa mňa Allena), je stále nesmierne zaujímavá a predstavuje niečo „iné" než na čo sme zvyknutí. Jeho rukopis je rukopisom manieristu, obrazového „hračkára", experimentátora, zároveň však rukopisom muža, ktorý dokáže i ten najbláznivejší príbeh vyrozprávať spôsobom, v ktorom si na samotnom konci uvedomíte, že k tým postavám máte vlastne úplne blízko. Každý z nás má totiž ten svoj Grandhotel Budapešť. Miesto spomienok, v ktorom sa zastavil čas. A ktoré časom úplne vybledne z mapy sveta. () (menej) (viac)