Hračka

Krásně příjemně zábavný film, který tepe do nejbohatších vrstev, které ovládají životy těch ostatních prostých lidí, kteří se pak třesou o svoji práci. Utahuje si ze všech poskoků, kteří hned rádi všechno zařídí a díky nimž se ti vyvolení dovolí stále více a více. A tak se novinář Francois Perrin (skvělý Pierre Richard) dostává do domu velkopodnikatele Pierra Rambala-Cocheta (Michel Bouquet) jako hračka jeho syna Erica (Fabrice Greco). Ze začátku se vzpírá, ale ze strachu o místo roli přijímá takovým způsobem, aby panu generálnímu co nejvíce uškodil a otevřel oči jeho synovi v tom, že život není o nakoupení všeho, co vidí, ale o citech a normálním životě, kde není tolik majetnické bezcitnosti. Další zajímavé postavy: ustrašený Blénac (Jacques Francois), nesmyslně vyhozený novinářský fotograf (Charles Gérard) a bezcitná paní Rambal-Crochet (Suzy Dyson). Krásný film, ale jak je ve filmu podotknuto: kdo je větší zrůda, ten kdo nesmyslné věci chce pro své pobavení, nebo ti, kdo to ochotně, i když třeba neradi udělají. I když v každém případě mají ti vyvolení vždy výhodu. (19.08.2010)

Naprosto dokonalý film, který je v určitých okamžicích velice řízný a ironický i správně sentimentální. Má opravdu myšlenku a nejde o citové vydírání. Navíc není tak jednostranný, jak by se mohlo na první pohled zdát. KDO JE VĚTŠÍ ZRŮDA? JÁ, KDYŽ VÁM ŘEKNU, ABYSTE SE SLÉKNUL, ANEBO VY, KDYŽ OCHOTNĚ UKÁŽETE SVŮJ ZADEK? (30.10.2006)

Asociálnost může mít nejrůznější podoby a často se vyskytuje tam, kde bychom ji nejméně čekali. Zdánlivě rozmazlené, ve skutečnosti citově deprivované dítě posléze nachází oporu u své vyvzdorované dospělácké hračky. A oba jeho rodiče - viditelný nestvůrný otec i obdobně založená příležitostně zmiňovaná matka - své dítě ztrácejí. Pierre Richard v atypické roli sociálního senzoru natočil jeden ze svých nejlepších filmů. Nadčasový film o zranitelných stránkách lidskoprávního evropanství, jež by tak rádo vyučovalo okolní svět. (02.01.2022)

Dosti smutná komedie. Ještě nikdy mi nebylo postavy Pierra Richarda takhle líto. Humorné chvíle se tu také nechají najít, zváště ta na podnikovém obědě, nebo na oslavě, kde je Perrin v kovbojském. V dětství jsem tento film viděl bezpočetkrát a i dnes se na něj někdy podívám. Francis Veber i Pierre Richard sice natočili už lepší filmy, nicméně i tento stojí za pozornost. (08.10.2006)

Vlastně mi to ani jako komedie nepřipadalo. Pierre Richard je trochu smutným klaunem, podobně jako byl kdysi Ch. Chaplin. Nebo u nás Saša Rašilov. A strhávání ubrusů, padání předmětů na hlavu, to není humor pro mě. Jenže tenhle film má v sobě cosi, co člověka musí chytit, i kdyby se tomu bránil. Není to jen osud chlapce, který vyrůstá bez vřelého citového vztahu a otec si chce koupit jeho lásku jakýmkoliv rozmazlováním. To, že nakonec najde nejlepšího přítele v člověku, který pro něho byl hračkou, je jen trochu sentimentálním ne-ukončením dramatu. Ústřední myšlenku filmu však nachází právě tento chlapec - otec má šest tisíc zaměstnanců, kteří se stávají z povinnosti (jak říká jeden z našich nejmenovaných podnikatelů - politiků "loajálnosti k firmě") hračkami svého zaměstnavatele. Figurkami ve hře s byznysem... (24.07.2014)