Hobit: Bitka piatich armád

No, název sedí. Neočekávaná cesta nabídla nostalgii a nosný dějový oblouk, Šmakova dračí poušť snaživé digibláznění bez hlavy a paty a v Bitvě pěti armád... se to řeže. Nečekejte plnokrevný třetí film. Spíš jde o druhou polovinu dvojky, která kašle na expozici a snaží se stát na Thorinově podivné cestě k šílenství (uf). Jackson se ale někde v půlce probere a začne sypat z rukávu to, co všichni chtějí vidět. Samotná bitva sice zásadně neoslní, protože se v ní řežou akorát digitální skřeti s digitálními elfy a trpaslíky. Asi 45 minut před koncem filmu se ale pár hrdinů vydá na osobnější misi a díky bohu z toho vypadne velmi nápadité a osudové finále, u kterého konečně přestanete nadávat na zelená pozadí a začnete Thorinovi, Legolasovi nebo Kilimu fandit jako o život. Jackson tak doslova za pět minut dvanáct sebere poslední režisérské síly. A vykřeše z tuhých soubojů a osobních momentů fajnovou rozlučku s jednou z nejoblíbenějších ság 21. století. Úplně zázračné zlepšení samozřejmě nečekejte a pořád platí, že se x věcí mělo provést úplně jinak. Závěrečný druhý dech (a všudypřítomný magor Alfrid!) ale za poslední návštěvu kina přeci jen stojí. (7/10) (11.12.2014)

Finále, jak se patří. Peter Jackson se konečně vykašlal na zbytečné vykecávání a přepálenou stopáž a naservíroval nám akční řežbu, která hobití trilogii dosud chyběla. Téměř hodinové bitvě se totiž nedá prakticky nic vytknout a poslední "komornější" bitva na hoře už byla jen sympaticky drsnou třešničkou na dortu. Příběhové se ovšem opravdu jedná jen o zakončení příběhu, který nás ale většinu času vlastně ani tolik nezajímal a jehož finále přišlo minimálně o jeden díl později. Na osudech charakterů vám proto, na rozdíl od Pána prstenů, vlastně moc nezáleží. Rozdíl oproti Lotrovské trilogii je zkrátka stále značný. Jackson má ale naštěstí řemeslo stále v malíku a to správné nadšení a nápady mu stále nechybí. Tempo je tak naštěstí zběsilé a divák se nenudí ani na chvíli Jen už se k Bilbovi nebude zkrátka nikdo vracet s takovým nadšením, jako k Frodovi a spol. (13.12.2014)

Já to věděl! Před projekcí jsem sice zaznamenal spoustu buď přímo mírně negativních či minimálně velmi vlažných přijetí (a to i mezi mými Oblíbenými), ale já stejně čekal, že u mě to bude přesně naopak. A taky tomu tak po zhlédnutí skutečně je! Peter je prostě moje krevní skupina a jeho režisérský styl a um mě stále dokážou dostat. Samozřejmě, že se dá do filmu rýpat, nejvíce asi kvůli dojemným a patetickým promluvám, které ke konci gradovaly (a bylo jich zde z celé trilogie pochopitelně nejvíce), nicméně v tomto zcela konkrétním světě hrdinů (a de facto pohádce, navíc při loučení se s některými postavami) tak nějak mají své (ospravedlnitelné) místo. Zároveň je třetí díl dokonalou definicí toho, čemu se říká „epické fantasy“. Byl jsem (znovu) svědkem skvělého filmové zážitku, a proto stejně jako předchozí 2 díly hodnotím plným počtem. (14.03.2015)

Tak máme za sebou zřejmě poslední dobrodružství ze Středozemě a já při této příležitosti trošku poruším pravidla a svůj komentář nevěnuji jen filmu, ale i duchovnímu otci celé filmové ságy ze Středozemě, jehož jméno zní Peter Jackson. Mám k němu ohromný respekt a obdiv za to, že se pustil do zfilmování něčeho tak náročného jako je Pán prstenů a Hobit. Musím se přiznat, že já bych radši vyprstil plukovníka vietkongu světlicí než natáčel Hobita. Proč ? Protože bych nikdy nedokázal dát do pohyblivých obrazků, tolik lásky, přátelství, odvahy a nebezpečí. Protože bych nikdy neuměl vážný souboj na život a na smrt odlehčit takovým způsobem, aby to nepůsobilo trapně. A hlavně, protože bych nikdy nedokázal prostřednictvím filmu vrátit dospělý lidi do dětských snů, kdy si každej z nás přejeme být statečný jako Aragon, moudrý jako Gandalf, vznešený jak Elf, řídit se hlasem srdce jako Hobiti a umět žrát jak Gimli. Za tohle všechno pana Jacksone velký díky. Velký díky, že jste v dnešní době udělal šest filmů, který jsou krásný na těle i na duchu. Což samozřejmě platí i na poslední díl Hobita. Dračí prolog je natočen velmi přehledně a milovníci větších táboráčků budou u začátku filmu slintat určitě víc na hasiči. První půlka filmu se věnuje hlavně vykreslení povah hlavních postav. K této části nemám co vyčíst, byla odehrána i natočena na vysoký úrovni a ani chvíli nenudila, ale stejně jsem se už nemohl dočkat závěrečné matky všech filmových bitev. Tu jsem samozřejmě dostal a užil si jí záběr po záběru jako dlouho nic. Přehledně a nepřeplácaně natočený masovky, mnoho osobních soubojů jeden na jednoho, jeden na přesilu, který nepostrádali kvalitní choreo, originální nápady i zábavné vsuvky. Zkrátka opravdová filmařská lahůdka. Moc se mně líbil i dialog o lásce mezi Thranduilem a Tauriel, krásně napsaný a ještě líp zahraný. Pokud u triologie Pána prstenů nemám pořád ještě jasno, který díl se mně líbí víc, tak u té Hobití mám po dnešku světlo. Pět armád prostě mělo vítězství už v názvu. (11.12.2014)