Hobit: Bitka piatich armád

Režisér sliboval bitvu grandiózních rozměrů. Však proti sobě také bojují vojska trpaslíků, lidí, elfů a na druhé straně skřetů, vrrků, netopýrů a další havěti. Velkolepou bitvu jsme viděli již v Helmově žlebu nebo v Minas Tirith v Pánovi prstenů. Zde je bojujících o řád méně, proto zůstává poněkud s podivem, proč zejména trpaslíci v stříbrných lesklých zbrojích vypadají poněkud digitálně (ale i oheň a další věci) a proč se dočkáme jen velice mála záběrů v polodetailech na ohyzdné hlavy skřetů, tětivy elfů nebo meče lidí. Nevyužiti zůstávají zlobři, kteří slouží jako nosiče obřích kamenů. Celkově se bitva jeví jako dosti sestřihaná a bez delších osobních soubojů. Nezbývá než vyčkat na rozšířenou edici. Možná se objeví i více reálných exteriérů, protože trojka jich má velice málo. Pryč jsou skaliska, louky a hory, zbývá jen CGI plácek před Horou./// Legolas je na plátně až nečekaně často. Jeho gravitaci vzpírající se kousky, mrštnost naspeedované kočky a zrak na úrovni noktovizoru se začaly objevovat už ve Společenstvu Prstenu, kdy trefil v černočerné Mórii skřety z opačného konce můstku, slajdoval po olifantím chobotu v Návratu krále či Šmakově dračí poušti skákal na hlavách trpaslíků v sudech na divoké řece a předváděl střelbu z luku ve stylu level: god. Jackson patrně pod vlivem novozélandských houbiček nechává Legolase využít nepřátelského netopýra jako taxi, se kterým se na konci jízdy vypořádává vzhůru nohama, což se jeví jako absolutní nic ve srovnání se scénou, kdy vybíhává jak počítačová postavička po bortícím se můstku, jehož postupně se odlamující kameny tvoří schody. To už se prostě člověk musí nahlas smát, jinak to nejde. Sekvence je navíc korunována olympijskou akrobacií na skřetovi, jíž by musel provést v mikrosekundě, aby se vše stihl. Bohužel se scény se Zeleným lístečkem (překlad jeho jména) stávají spíš groteskními výstupy, které z postavy činí superhrdinu, jehož ani prázdný toulec nestojí malou modřinu./// Celkem chytře však Peter Jackson a jeho kolegyně sahají mimo předlohu a vyzobávají relativně stručné, ale aktraktivní informace, které dále rozvíjejí. Jde zejména o texty Výprava k Ereboru (Nedokončené příběhy), dodatky Návratu krále (příběh Durinův lid) či kapitola ze Společenstva prstenu vyprávějící o Bíle radě.. Řada scén je samozřejmě zcela mimo kánon a vymyšlena úplně, některé postavy se dostaly do popředí jako např. Radagast a jeho sáňky (zase!), jiné jako např. Medděd mají jen jedno (chlupaté) cameo a nechybí ani orly (zase!!)./// PJ musel v třetím dílu rozlousknout pěkně tvrdý lembas, neboť musel navázat na velmi napínavý cliffhanger z dvojky. Zároveň dovést trilogii k velkolepému finále, které tolik avizoval. My, kteří jsme si pomyslně šetřili absolutní hodnocení až na třetí díl, a to v naději, že se režisérovi podaří spojit ty nejlepší elementy hobitovského univerzita, odcházíme zklamáni. Jackson sice poměrně uspokojivě uzavřel dramatický oblouk trilogie, byť trpaslíky ve finále trochu odbývá a ne každá z postav má nějaký svůj konec. Nekřečovitě provázal hobití filmy s LOTRem, ale to nestačí. 70 %. [Kino, 2D titulky] Edit: Druhé zhlédnutí filmu tentokrát v HFR verzi mě jen utvrdilo, že jde o mrtvou větev kinematografie. Postavy se zrychleně hýbají jak v časech grotesky a než si zvyknete, tak máte pocit, že sledujete film, který se na chvíli zasekl a pak musí zrychlit, aby dohnal ztrátu (něco jako když grafika nestíhá načíst 1080p). Více snímků za vteřinu svědčí CGI scénám, které jsou plynulejší, ale jakmile jsou na plátně lidé, je přilišná ostrost obrazu na škodu. Sebemenší umělé interiéry a propriety jsou vidět a klasický kino-obraz je pryč. Působí to spíše jako HD dokument s nepříjemnou hyperralističností. [Kino, 3D HFR s titulky] (11.12.2014) (menej) (viac)

Spoilery. Z filmu bez dostatečně aktivního protagonisty, silného antagonisty a tahu na bránu strhující podívanou neuděláte – ani kdyby měl trpaslík na obří svini jezdit. O moc lépe to asi vymyslet nešlo, ale zlikvidováním nejcharismatičtějšího záporáka trilogie v prologu Jackson film připravil o výraznější finální konfrontaci (a moc nepomáhá snaha dostat Šmaka zpátky do filmu alespoň v Thorinových halucinacích a Bilbově flashbacku, neboť je jasné, že ani jeden z nich mámení strany temna nepodlehne a nakonec bude jednat správně). Bilbova proměna ze strašpytla, kterému vzali jeho domácí pohodlí, byla sice uspokojivě završena (jedná na vlastní pěst, vzepře se nejen Thorinovi a Gandalfovi, ale nenechá se ovládnout ani prstenem), ale během bitvy je mu stejně přisouzena role pouhého válečného zpravodaje, jenž navíc podstatnou část řeže stráví – stejně jako v knize – v mdlobách. Odsunováním hobita na vedlejší kolej trpí také doslov, který v příliš hutné zkratce rekapituluje motiv ztraceného domova a nechává nás na vážkách, v jakém směru prožité dobrodružství půlčíka změnilo (stal se z něj ještě větší zápecník, nebo si uvědomil, že domov netvoří jen majetek, který vlastní?). Přestože je Bitva nejkratším dílem trilogie, je na ní nejzřetelnější, jak moc načas si Jackson s odvyprávěním hobitova příběhu (a opuštěním milované Středozemě) dává. Téměř od začátku nás drží v očekávání nadcházející bitvou, která ale předně odvádí pozornost od nedostatku nosných nebo dostatečně rozvedených dějových linií. K čemu Tauriel a Legolas putují ke Gundabadu? Jak do celého příběhu přispěl Nekromancer/Sauron (kromě toho, že na chvíli zabavil Gandalfa a vytvoří vratký oslí můstek k Pánovi prstenů)? Co se stane s Bardem a jeho rodinou? Jaký byl (dramaturgický) přínos Gandalfa u Osamělé hory? Těkání mezi mnoha postavami a jejich soukromými questy jako kdyby mělo mnohdy sloužit jenom k nucenému vytváření paralel mezi „starou“ a „novou“ trilogií. Zároveň je symptomem celkové nesoustředěnosti třetího Hobita. Ve filmu se střetává několik tónem neslučitelných příběhů jednotlivých postav (od grotesky přes horor k heroickému eposu a intimní bromanci), které horko těžko čarují iluzi, že celý film není jenom čekáním na bitvu (jako ten předcházející „nebyl“ jenom čekáním na draka). Syntéza těchto mikroepizod během bitvy nepůsobí jako logický důsledek předcházejícího dění, ale spíše na způsob „šel jsem náhodou kolem, tak jsem se přidal“. Stejně nahodilé mi přišlo zakomponování obřích červů (s nimiž nakonec, neklame-li mě paměť, ani nikdo nebojuje) a orlů, z nichž se u Jacksona stává podobný trademark, jakým byly holubice Johna Woo. Co vinou chabé charakterizace vedlejších postav rozhodně nefunguje je dojetí nad smrtí méně důležitých trpaslíků (všichni kromě Thorina). Po pravdě nedokážu říct, který z nich se dožil konce. V čem Jackson nadále exceluje, jsou výpravné akční scény, z nichž přes tuny CGI a výrazně videoherní „choreografii“ (Legolas hopsající po padajících kamenech) dýchá nadšení pro řemeslo a vymýšlení fantastických světů a národů. Kromě dvou dodatečných konců nenabízí Bitva pěti armád žádnou přidanou hodnotu. Není filmem laciným, hloupým nebo odbytým. Je filmem uspokojivým. Bylo naivní očekávat od završení riskantně nákladného fantasy projektu něco odvážnějšího? 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter, Traffic, mm13, maddy, Sufferer (20.12.2014) (menej) (viac)