Pieta

Kim ki Duk je späť. Návrat k jeho pôvodným témam prezentujúcich násilie a človeka, ktorý sa v ňom stráca, je tu podaný staronovým spôsobom. Jednak tu máme typické prekračovanie hraníc. Syn znásilný matku, ona mu vyhoní a pritom sa navzájom emocionálne zdierajú. Lenže od určitého momentu sa s toho stane film o pomste. A tá je dotiahnutá do úplnej dokonalosti. Film využíva typickú škálu Kim Ki Dukových postavičiek. Smiešne, smutné, stratené a aj keď sú to často krát úplný hajzli, jeho hlavné postavy sú vždy sympaťáci. Pieta sa pohráva z divákom a v mnohom ho uspokojuje. Je to ako obvykle niečo nové, niečo pestré, niečo na čo sa nám na prvý pohľad javí ako úplná nechutnosť, ale nevieme od toho odtrhnúť oči. V tomto smere Kim Ki Duk prekonal sám seba. Tento film dokazuje, že je to stále silný a osobitý tvorca, ktorého príbehy majú aj napriek mnohým temným miestam v sebe neuveriteľne veľa pozitívneho. (13.11.2012)

Kim Ki-duk se vrátil a natočil ultimativní korejskou festivalovou exploataci. Teda skoro; ještě by tu měly pobíhat chudé a hladové dětičky, ale ani mistr čerstvě ověnčený v Benátkách (možná natruc, když porota kvůli nesmyslným regulím nemohla udělit více cen filmu "Master") není dokonalý. Ovšem až na toto malé zaškobrtnutí tu je všechno - obrazy chudoby, vyhrocené násilí, afektované grimasy bolesti, bizarně pokřivené mezilidské přízemní fyzično a strukturování filmu okolo nejnižších lidských potřeb. Na jednu stranu nelze upřít řemeslnou zručnost ve vedení herců a kamery. Ale celek prostě nelze brát vážně. Nejen při porovnání s Kimovými předchozími snímky se nelze ubránit dojmu, že celé dílo je esence vykalkulovanosti a citového vyděračství. Vše začíná už úvodním titulkem konstatujícím, že se jedná o 18. Kimův film - to asi aby si případní kritici uvědomili, že u takto zasloužilého tvůrce nemá kdo co zpochybňovat. Namísto významově nosné symboliky a životných figur s realistickými a právě proto doléhajícími motivacemi se "Pieta" potácí ve směšném naivismu, polopatické šokantnosti a v závěru nesoudné překombinovanosti. Výsledkem je ryze exploatační moralitka o tom, že zlo v lidech pochází z nedostatku lásky. Kim Ki-duk je buďto prosťáček Boží, nebo nejvychcanější manipulátor, který se veze na vlně svého kultu, který skvěle přiživuje. Po letech pečlivě budovaného PR se v návaznosti na odporně sebestředný "Arirang" dokázal dokonce prosadit i u domácího publika, které jeho filmy doposud přehlíželo nebo programově ignorovalo. Ať už je "Pieta" výsledkem zbytnělého ega nabubřelého rádoby-umělce nebo existenční potřeby točit každý rok alespoň jeden film, aby se nezastavil kolotoč filmových festivalů, které ochotně platí letenky a rauty, nic to nemění na faktu, že se Kim coby tvůrce vyčerpal a od roku 2004 už točí jen odvary svých předchozích děl. Zase je ale třeba uznat, že "Pieta" není ani zdaleka tak otravná a hysterická jako "Čas" nebo "Arirang", a když je nejhůř, je to alespoň směšné – finále s šedivákem, vizírovým svetrem a nekonečným přísunem krve bylo vpravdě famózní. (01.12.2012)

Peniaze sú začiatok, život, smrť a koniec. Ale láska k dieťaťu a rodine je všetko.....Peniaze sú láska. Sú všetko? Posledný (už 18ty!) Kim Ki Dukov film ma zaujal ihneď svojou neotrelou zápletkou, z ktorej je jasné, o čo v ňom pôjde, ale nevieme, akými všetkými smermi sa môže príbeh uberať. On sa nakoniec uberie inde (ale až po druhom bode obratu, pozor na spoilery v komentároch), ako by sa na prvý pohľad zdalo a je to výrazom režisérovej scenáristickej zbehlosti a dôkazom, že je jeden z mála súčasných režisérov, ktorí stále vedia, čo presne chcú povedať a zároveň to dokážu stopercentne podať aj divákovi. Pieta mi skôr ako Dukove filmy, ktoré som videl, pripomenula Wookovu trilógiu o pomste. Tohto filmu sa nemusí báť ani európan, je ľahšie uchopiteľný, ako napríklad 3-Iron a nečakajú ho žiadne dlhé pseudoartové zábery. (15.11.2012)

Kim Ki-dukův pokus o obžalobu společensko-politických poměrů (pozdního) kapitalismu, který se svého cíle nesnaží dosáhnout pomocí analýzy problému, ale spíše prostřednictvím symboliky, poetického naladění a pro mě nesnesitelného citového vydírání. Právě poslední prvek, jímž autor (v tomto ohledu snad poprvé?) vychází vstříc „tradicím“ jihokorejského filmu, mi neumožňuje hodnotit lépe. (23.12.2013)

Dlhé roky som nevidel žiadny Kim Ki-dukov film, naposledy LUK. Propaganda tvrdí, že vraj sa vracia k svojej skvelej starej forme. Neviem síce, ktorá to je, ale podľa mňa ju nikdy nestratil. A preto som ho aj prestal sledovať... Priznám sa, že v ázijských filmoch nie som veľmi schopný posudzovať, čo je okej, čo je hlboké a čo je iba maska kĺžúca sa po povrchu. Zopár momentov vyslovene smiešnych, pritiahnutých za vlasy či až prekvapivo doslovných a polopatistických by v prípade takéhoto festivalového tvorcu nasvedčovalo nezdaru, avšak poctivá hromádka hlbokých životných právd, meditácia o tom, kto je skutočný kripel, fyzický či psychický a dvojkoľajnosť celku, ktorý sa dá vnímať ako Oneskorená výchova náhradnej matky i ďalšia prefíkaná ázijská variácia na Dokonalú pomstu ma trochu držia v šachu. Po zhliadnutí zmeškaných Kimových filmov sa vyjadrím zasvätenejšie, pri hodnotení PIETY osamote smelo potvrdím, že svojho tvorcu reprezentuje veľmi slušne. (01.12.2012)