Zvrátený

Jak příznačné; závěr příběhu (zároveň jedny z prvních scén filmu) se doslova odehrává v "Konečníku". Projít si tímto úvodním, divácky nepříliš přívětivým peklem není dvakrát jednoduché; zejména kamera zde svérázně krouživým způsobem (ne)zachycuje všechna ta zvěrstva, která tam na sobě lidé páchají a ono se není moc co divit - kdybychom zde dostali poctivé full-on záběry, možná by díky některým netrpělivým zaměstnancům videopůjčoven skončil tento film v přihrádce "gay porno". Pokud ale odoláte, věřím tomu, že se vám film za vaši trpělivost postupně začne odměňovat. Alespoň ke mně se tak choval. Estetickým kontrapunktem ke všem těm roztaženým řitím a pálícím se bradavkám tu pro mě bylo tělo nádherné Monicy Bellucci, které dostatečně provlní většinu druhé poloviny snímku. Sadistické ničení těchto božských křivek, které je bezpochyby vrcholem filmu, ve mně vyvolalo intenzivní pocity beznaděje a zlosti, až jsem zalitoval, že mě od scény dělí neprostupná obrazovka, zabraňující mi jakkoli zasáhnout. Snad ještě bezútěšnější byla, na pár vteřinek se objevivší, vzdálená silueta náhodného návštěvníka podchodu, která se při pohledu na brutalitu, odehrávající se několik desítek metrů opodál, raději vrátila, odkud vyšla. Irréversible chce vyvolávat silné emoce a úspěšně se mu to jako filmu daří. Budiž mu připočteno k dobru, že se nejedná o uměle seskládanou mozaiku pozpátku jdoucích šokujících výjevů, ale o, v kontextu zcela obyčejného příběhu (který je ale pro diváka ke konci filmu velmi hořkosladkým), sérii uvěřitelných událostí, jejichž dopad si podvědomě uvědomují řady dam, které bez doprovodu noc co noc opouštějí tisíce klubů na celém světě. (08.07.2009)

Nechapu lidi, co maji tu potrebu zde manifestovat skutecnost, ze nikdy nic zvracenejsiho nevideli a jak jsou z tohoto filmu proto zhnuseni. Ja jsem mel tu cest videt i daleko odpornejsi a nestoudnejsi veci a tak tento snimek se mnou nijak neotrasl a diky tomu, ze jsem nebyl odrovnan slupkou, jsem mohl myslet i na to co je pod ni. Irréversible krasne ukazuje nejen zvrhlost nekterych lidi a to, ceho jsou schopni, ukazuje take ze kazda akce ma take svoji reakci. Neodsuzujme ani nevychvalujme veci na zaklade prvniho dojmu ci pod tihou urcitych standardu, snazme se je take pochopit. A navic - rozum a chtic nemohou zustat v opozici natrvalo... (28.12.2003)

"Le temps detruit tout." ___________ Intenzivní klaustrofobická jízda skrze temnou betonovou džungli jménem Paříž, stylizovaná do tuctovýho revenge-flicku, natočená rádoby na jeden záběr, a k tomu všemu ještě vyprávěná pozpátku – "to není možný" říkáte si? Ale kdeže; tohle je skutečně zvrácená a neuvěřitelně provokativní žánrovka která bourá jak audiovizuální tak formální konvence filmovýho řemesla, a která vám obrátí žaludek vzhůru nohama a zamotá hlavu jako málokterý jiný film. To jak Gaspar experimentálně a silně nekonvenčně pracuje s arytmickou narací, rozměry syžetu a fabule, fikční poetikou, snímáním a subjektivitou filmového času i časoprostorem samotným fakt nemá obdoby. Jeden z nejvíce fascinujících zážitků co jsem kdy zažil a jeden z mála filmů, který nekompromisně atakuje vjemy a intuice diváka – nelze se taky čemu divit, když jde o tak imerzivní odyseu skrze lidské smysly. Totální gamechanger vizuálního story-tellingu. Gaspar Noé je perverzní prasák a geniální vizionář zároveň, no a Benoît Debie je král kameraman. Nervydrásající ambientní soundtrack od Daft Punk je jen nedocenitelným pozlátkem navíc..... Nenávidíš to, ale miluješ to. Sáčky na blití výhodou; nic pro slabé povahy a epileptiky. Nová vlna francouzský extremistický kinematografie at its finest! 10 cecků Monicy Bellucci z 10 .... PS: nejlepší scéna je když Vincent Cassel jde s kámošem do gay klubu Rectum a Gaspar Noé si v jednom koutu honí péro. Nezapomenutelný! (20.06.2020)

Chápu lidi, kterým se ten film líbí, ale osobně mi Noého styl nesedí a jeho tvorba mě neoslovuje. A v případě tohoto filmu mi s odstupem mnoha let od jeho natočení přijde směšné, že to mohlo kdysi někoho šokovat nebo pobuřovat - doba se samozřejmě změnila, ale mě to prostě jen nudilo, a říkal jsem si u toho, že bych to radši viděl jako příběh odvyprávěný klasicky chronologicky, byť si samozřejmě uvědomuji, že pak už by celý ten koncept nedával smysl a nefungovalo by to (navíc by celý ten příběh asi působil dost banálně). Navíc to zpětné vyprávění jednak stejně není důsledné, protože kdyby se ten film odvíjel vyloženě pozpátku v pravém smyslu slova políčko za políčkem (včetně dialogů pouštěných pozpátku), tak by to byl jen nesledovatelný chaos obrazu a nesrozumitelného zvuku, a jednak to zdaleka není první film natočený takovým stylem (člověku se v první řadě dere na mysl vzpomínka na Lipského geniální hříčku z 60. let, Happy end). Vadí mi taky ten debilní český název "Zvrácený", který se zcela odklonil od významu původního titulu (jakož i smyslu celého filmu), čistě subjektivně mám velký problém s tou rozlítanou kamerou v mnoha záběrech, kvůli které se nedokážu orientovat v tom, co se na obraze děje, a potom také nemám rád filmy, v nichž jsou do rolí filmových partnerů obsazeni herci, kteří spolu tvoří pár i ve skutečnosti (respektive v případě tohoto filmu to platilo v době natáčení, dnes už spolu Cassel s Bellucci dávno nejsou) - velmi mě to vytrhává z ponoření do děje a nedokážu takový film brát vážně. Myslím, že skuteční manželé by spolu ve filmu prostě hrát neměli, protože to zanáší do fikčního filmového univerza nemístné prvky z reality. Když jsem se navíc dočetl, že Noé během natáčení užíval kokain, víc už ten film v mých očích klesnout nemohl - tohle fakt neuznávám. Jako filmařský experiment to beru, ale jako filmovou událost - jak se někteří snažili tvrdit - nikdy. (02.12.2021)

Po prostudování zdejších ohlasů a zajímavostí jsem čekala, jak moc bude tento film zvrhlý. A musím přiznat, že jsem ho čekala více zvrácenější. To, co ho dělá nejvíce diskutovatelným a kontroverzním, je úvod filmu s psychadelickou hudbou a destruktivní kamerou, ze které se Vám možná bude motat hlava, scéna s hasičákem a znásilnění Monicy Bellucci. Dialogy nejsou ničím výjimečné, ale příjemně se poslouchají. Velmi na mě zapůsobila závěrečná, několika minutová, společná scéna Bellucci a Cassela, která byla vskutku pastvou pro oči, herecky skvostné a navíc jim to spolu náramně slušelo. Monica je dokonalým symbolem ženskosti a krásy a Vincent je charizmaťák vysokého stupně. (24.04.2010)