Batman

Skvělý způsob, jak jít novou cestou a nezklamat diváky, zhýčkané Nolanem. Matt Reeves je borec, že ve třech hodinách na tak jednoduchém dějovém schématu rozehrál natolik vtahující, každou scénou opojnou podívanou. Úmyslná pomalost mnoha scén s jejich vytříbenou inscenací důkladněji stylizuje postavy a staví temnou atmosféru bezvýchodnosti špinavého, zkorumpovaného prostředí. Giacchino je k nepoznání a obzvláště v napínavých scénách překračuje stín vlastní kreativity, herci jsou výborně vybraní i režijně vedení (Farrell opět nejvýraznější) a nechybí ani skvělé entré pro nový Batmobil. Co filmu ubírá na potenciálu je nízká věková přístupnost - jeho natolik temná duše v kombinaci s dějovým konceptem pátrání po psychopatickém vrahovi, silně inspirovaným Fincherovou Sedmičkou, potřebovala i krapet grafického násilí. Zde Batman v největší zuřivosti z celého filmu mlátí pěstmi do tváře záporáka a ten nemá ani krev na nosu. A podobných nesmyslů, někdy i ryze logických, které jsou v hrubém kontrastu s naopak fantasticky vypiplanými filmařskými detaily, film obsahuje více. (13.03.2022)

Nemá cenu měřit, jak si Vengeance stojí proti Burtonovu nebo Nolanovu pojetí, šlo v první řadě o to, aby si Reevesův pohled na Netopejra obhájil vlastní existenci. A i když mi spousta věcí nejde pod nos, živoucí Gotham stejně okamžitě zaleze pod kůži a hlavní postava s ním. Pattinson neselhává snad ani na vteřinu, i když se mu takhle křehce psychologické pojetí mohlo rozsypat pod rukama. Bruce Wayne totiž chodí v dešti s pramenem vlasů spadlým do obličeje a jako Batman si do deníčku píše zdrcující zvolání typu "Já jsem přítmí." Ani tak ale nikdy nepřepne do směšnosti, nikdy onu emo hranici nepřekročí tak, abych nedokázal jeho palčivě osobní pátrání brát hned v následující scéně vážně. Což je zásadní, protože pátrá doslova celý film. Krimi stránka je dokonce ve filmu natolik prvořadá, až mě napadalo, jestli není komiksová stylizace tvůrcům na obtíž a nezdržuje je od očividného přání natočit vlastní Fincherovku. Bohužel citací Se7en je tak moc, že mě ruší a výsledek s nimi ztrácí vlastní výjimečnost. Druhou nepochopitelnou stránkou je délka, která je přitom neopodstatněná a při krácení by ubylo scén, kdy sledujeme špinavé a nekalými živly prolezlé město na pozadí monologů či dialogů o špinavém městě prolezlém nekalými živly. Na druhou stranu se díky tomu nikdy nezmenší měřítko vyprávění, které si tak důkladně tvoří podklad pro gradaci klíčových scén (pohřeb). Na konci se tak ve mně mísí nálady stejně tak jako ve filmu, ale protože všechny fungují, fandím tomu, aby takhle sebevědomý přístup vydržel a nebál se rozkračovat v oblasti Batmanových nepřátel a směrů. Úplná absence mystiky či alespoň opatrného nadpřirozena a vědy by u pokračování mohla zavinit brzkou okoukanost. (11.03.2022)

Abyste mě nechápali špatně - nový Batman má v sobě hodně dobrého a zaslouží si být viděn na velkém plátně. Jen má blíže k odvážnému velkolepému konceptu, než k opravdu odladěnému finálnímu produktu. Je hrozně dobře, že někdo konečně prezentuje Batmana jako detektiva, což je prvek, který všechny předchozí filmy buď hrubě podehrávaly nebo rovnou opomíjely. Potěší noirové ladění scén a přímo vynikající jsou Paul Dano jako Hádankář a Zoë Kravitz v roli Catwoman. Kde ale u Jokera Joaquina Phoenixe, na něhož se snaží The Batman duchovně navazovat, město přímo dýchalo atmosférou, zde je spíše přehlídkou několika kulis a deštivých ulic. Detektivní část je pouhým vývarem legendární Sedmičky Davida Finchera (zdejší mordy se opravdu pod kůži nedostanou) a Pattinson funguje jako Batman, jeho Bruce Wayne je ale jaksi do počtu. Co mi ale opravdu sráží hodnocení, a žádnou velkou radost z toho nemám, je nesoudržná vnitřní logika, ať už se bavíme o konkrétních scénách nebo backstory postav. Wayne je tu například úplně jiný, než jako ho známe, ale i tak ho lidé ve městě nepochopitelně obdivují (přestože ho de facto dva roky neviděli a nic pro ně nedělá). Batman říká jako jediný Ozovi Penguin - proč? A v jakém světě dává smysl jejich vztah, kdy Penguin jediný strach projeví před Batmanem ve chvíli, kdy si temný rytíř nasedne do auta? (kdyby v tu chvíli Penguin sám nezamířil do svého, byla by to pro Batmana asi dost trapná chvíle). A pak je tu pohřeb, moment, kde vůbec nic nedává pod drobnohledem smysl (ale dovolím si menší popis, protože scéna byla i vypuštěna studiem online): po expozici zaplněného náměstí a těžko dostupného vchodu, ke kterému vedou poměrně vysoké schody, se do kaple náhle bez zadýchání promlátí rodinné auto. Z něj vystoupí muž s bombou a telefonem v ruce, který zvoní. A policie uteče, čeká, až padne večer, nepošlou dovnitř někoho, kdo by zkusil bombu odjistit, ale robota, aby se mohli na muže dívat live. WTF? Co byl teda plán? Čekat, až se vybije baterka v mobilu? A tahle scéna se extrémně drolí i dál, ale to už spoileroval. Když ale budu brát nového Batmana jako celek, na první dobrou je výsledek dobrý, dokonce velmi dobrý. Jen nad tím vším člověk nesmí moc přemýšlet. P.S. Nejčastěji kritizovaná poslední třetina filmu je paradoxně jako jediná konzistentní a prostá podobných scenáristických nedodělků a přešlapů. (05.03.2022)

Film se zcela záměrně snaží být co nejméně akční a co nejvíce atmosférický, zároveň je to nejvíc dějový Batman za celou jeho celovečerní kariéru od 80. let – napětí skutečně plyne z toho, na co hrdina musí přijít. A jako ve správné neonoirové detektivce musí podrobit zkoumání i sám sebe. Pomalu se to už blíží tomu, co pro Jokera učinil snímek s Joaquinem Phoenixem, ale nejde o portrét psychické nemoci, jež postavu rozloží, „jenom“ traumatu, které hrdina musí zpracovat tím, že se mu postaví naplno. Jde o potvrzení toho, že v současnosti je možné dělat poměrně osobní a umělecky odvážná díla v rámci komerční žánrové zábavy. Kameraman Greig Fraser (30 minut po půlnoci, Rogue One, Duna) opět čaruje a hlavně si mnohdy dovoluje rozostřovat části obrazu nebo snímat postavy přes různé clonící objekty. Vůbec tu nejde o pompézní kompozice, ale spíš o pocity klaustrofobie a špíny.   Robert Pattinson je absolutně vynikající, dokonalé ztělesnění křehké síly, plný emocí, jež probublávají na povrch jen lehce, toužící po dokonalosti a čistotě. Zoë Kravitz ztvárnila nejvíc sexy kočičí ženu všech dob, aniž by jí z toho vyšla parodie drsňačky. Tříhodinová délka nenudí a člověk si ji uvědomí až někdy u epilogu, kdy vydechne napětím. Jako mnoho jiných blockbusterů dnešní doby je i tento společensky aktuální – zlem tu jsou zapšklí mladí muži (zjevně incelové) a politickou nadějí mladé barevné ženy. Celá stylizace ale nutí přemýšlet, o jaké USA se vlastně jedná – celé to připomíná spíš 80. léta než současnost, kdyby tu nebyly mobily a internet. Taky kombinace „monzunových“ dešťů, zimy a věčné tmy z něj dělá něco, co se nachází mezi různými podnebnými pásmy. (01.03.2022)

Mému náctileté já, poslouchající Nirvanu (ok, víc NIN) a čtoucí Nietzscheho, by se THE BATMAN zamlouval o poznání víc. Mé dospělé já by kdykoliv před tímto neonoirem, který je subtilní stejně, jako je v titulcích vyveden jeho název (přes celé plátno), dalo přednost kterémukoliv z dost zjevných inspiračních zdrojů. Fincherovy, Polanského anebo Scottovy filmy mají něco, co ten Reevesův postrádá: znepokojují svou nejednoznačností. Nesměřují od tmy ke světlu s postavou žijící ve stínu (práci s nasvícením odvisle od tématu a vývoje protagonisty ale cením, wtz), nemají potřebu svou symboliku (světlo-tma-stín, modrá a červená barva odvislá od policejních světel) explicitně osvětlovat. A komplexní problematiku zkorumpovanosti a provázanosti jednotlivých institucí (policie, soudy, politika, média) nemají potřebu simplifikovat, protože nejsou omezeny mantinely komiksového originu a norem velkorozpočtové podívané. Zatímco Nolanovi zmiňované normy sloužily jako záminka k experimentování s výstavbou a montáží a Burtonovi k zabydlení vrstevnatého světa příběhu, obývaného jimi favorizovanými vyvrheli, Reeves po Opicích zase blafuje hloubku a brakuje lepší snímky a konvence. Ve velmi dobrém až výborném neonoiru, který po dvou hodinách z necelých tří definitivně přepne do šestákového melodramatu a komiksového sešitku, musí být paralelismy v životních osudech postav i v řešení předkamerového prostoru (Batman X Catwoman X Riddler), musí se v díle kladoucím důraz na prvky motivované s ohledem na skutečnost a prvky strhávající pozornost na sebe a médium objevovat nejomšelejší žánrové věci z omšelých (předvídatelná rodinná tajemství, záchrany na poslední chvíli atd.). Oceňuji koncept, oceňuji jeho uchopení (více styl než neobratné vyprávění s proměnlivým počtem ústředních postav: delší záběry, nízká hloubka ostrosti, spoléhání se na zdroje světla z předkamerového prostoru, provázání skrz výbornou hudbu chytře pracující s vývojem leitmotivů jednotlivých postav, vnitrozáběrová montáž mnohdy prostřednictvím nějakého prostředku oddělující postavy žijící ve vlastním omezeném mentálním vesmíru, neostrost odpovídající míře neinformovanosti jednotlivých aktérů atd.). Neoceňuji Reevesovu potřebu - spolu s Amadeem řečeno - srát mramor. (02.03.2022)