Ivanovo detstvo

(2x) - Stejně jako na počátku Andreje Rubleva se vznášíme (tentokráte ve snu), abychom tvrdě dopadli do reality skoro hororovým střihem. Anebo to není realita? Ale je, tvrdá a neúprosná, 2. světová. Rusové vždycky točili zajímavé válečné filmy, ale Tarkovského prvotina je výjimečná a zarážející zároveň. On ten Ivan Bondarev není jen tak ledajaké dítko prožívající si hrůzy války. Je vojenský vyzvědačem. Proto, aby se dítě stalo takovým odvážlivcem musí být pádné důvody a nátura. Důvodů uvádí Tarkovskij několik v Ivanových snových vizích (ad vize-tak spektakulární prolínání snů a reality, manipulaci s kamerou, pozadím a symboly jsem neviděla do Potěmkina, ale to se netýká jen Ivanových snů...viz. dále), ale i během děje je naznačeno, kolik toho Ivan prožil a jaký byl jeho pohnutý osud. Nic ale není tak mrazícího a zneklidňujícího jako sám Ivan. V prvních minutách jsem pochybovala o tom, zda je to vůbec chlapec. Svoji odvahou (převyšující i některé dospělé vojáky), zapřísáhlou nenávistí k Němcům, duševní vyspělostí a neutuchají touhou po jediném-pomstě je spíš plátnem obrazu válečného Ruska, na něž byly namalovány jen krutosti války a nic jiného. Jen ve snech se mu vrací vzpomínky na štěstí...a o to je po probuzení větší jeho odhodlání. I film je stejně vyhrocený jako Ivan-co chvíli nás znepokojuje kamera s jejími s extrémními úhly záběru, nápaditými kontrasty (břízový háj), snovými variacemi, symboly.. hudba s vysokými tony ztrácí na libozvučnosti, neustále někde něco kape, vrže. Takže se spojením těchto prvků dosahuje napětí, zaujetí a i ten tísnivý pocit u srdce se může dostavit. U Ivanova dětství platí, že forma převážila obsah (příběh filmu je pro dnešního cinofila poněkud okoukaný), ne proto, aby se film sám stal přehlídkou mementujících obrázků s hororovými artefakty, ale aby příběh získal více rovin působnosti. Co? Nový oblíbeňák? Jo! Započítejte mi ho. Kolikátý už? Nepočítám to. Ale stojí za to. Víc než Andrej Rublev. (26.07.2006)

Vizuálně neskutečně podmanivý film, který se však rozpadá na nesouvislé a atmosfericky nevyrovnané celky, čímž rytmicky velmi stagnuje, navíc estetická vytříbřenost přehlušuje jakoukoliv emoci a osud chlapce na mě jednoduše neměl sílu zapůsobit, jakkoli je výkon hlavního herce působivý a subjektivní ponory sugestivní. Nakonec tedy stopa po raném Tarkovském byla daleko mělčí, než jsem předem očekával. (16.03.2011)

Sovětské válečné filmy z této doby bývají mnohdy osobitým zážitkem, jejich tvůrci dokázali natočit příběhy obyčejných jedinců zasažených krutou válkou s nebývale poetickým nádechem. Ale v Ivanově dětství bylo na můj vkus občas té lyrizace až moc.. až natolik, že narušovaly nejen kontinuitu děje, ale hlavně i celkovou působivost snímku. Na romantickou pasáž se zdravotní velitelkou Mášou v líbankách nad propastí v lese asi nelze tak skoro zapomenout, ale právě ta moc se zvyškem dění neměla moc společeného. K mému překvapení se taky musím chtíc-nechtíc přidat na stranu cenzorů, kteří příliš nepobrali smysl závěrečné scény s Ivanem a dívkou na pláži – jakoby patřila na úplně jiné místo ve filmu (spíše začátek), než po scéně, kdy se z náhodně odfouklé listiny dovídáme konec osudu Ivana, který zemřel před několika měsíci. Největším kladem je určitě velmi invenční kamera, která v kompozičně netradičném vyprávění nachází své bohaté uplatnění, záběry ze studny či břízového háje dovedou vizuálně okouzlit a temné scény s plavením na loďce po lesním močálu zase zapůsobit úplně jako z apokalypsy. I celá tahle válka vyznívá občas jako apokalypsa (např. i ve scéně se stařcem v zbombardované vesnici či s letadlem v písku) a zpracování se neubrání až vyloženě surrealistickým výjevům (viz. dvojici mrtvol u řeky držící nápis "Vitejte u nás") a celkově určitě souhlasím, že jde v rámci žánru o nesmírně originální film. Ač nevím, v případě válečných dramat asi víc ocením tradičně vyprávěné silné příběhy typu "Vyšší princip", než silně umělecké experimenty. Jaksi jsem čekal hlubší emocionální prožitek, silných momentů byla sice řada, ale ve větším množství se ke mně dostavilo vyčerpání ze sledování a prozatím, ač rád bych, nedokážu sáhnout po čtvrté hvězdičce. Výkon hlavního dětského herce ale určitě vnímám jako hodně povedený, dle mého názoru je Nikolaj Burljajev i mnohem lepší, než tolik oceňovaný Ivan Jandl v Poznamenaních (1948). 70% (12.09.2020)

Je zaujímavé sledovať UPROSTRED akejkoľvek vojny, asi by som povedal, že najlepšie to zbadať, je z druhej svetovej, ako akýsi chlapec - “HRDINA” , sa prediera svojim holým životom, i napriek tomu, že mu život visí na vlásku. Nie je ťažké uveriť tomu, že mnohí z nich sa nachádzali na miestach, kde byť nechceli, vojna sa rozšírila všade navôkol, ako nejaký MOR, prišla do končín, kde sa z „chlapca stal muž” . Videl som dva pozoruhodné snímky na túto tému, pričom tento Andrejov debut sa napríklad nepodobá naturalistickému Idi i smotri, režiséra Klimova, z roku 1985, s Alexejom Kravčenkom v hlavnej úlohe, to Fljora, to má oveľa, ale oveľa horšie, ako Ivan z Ivanovho DETSTVA, Andreja Tarkovskijho. Skôr by som ho prirovnal ku psychologickému Plechovému bubienku, režiséra Schlöndorffa, z roku 1979, s Davidom Bennentom v hlavnej úlohe, jeho Oskar má spoločne rysy s Ivanom, lebo Fljora je v takých extrémoch, ktoré si títo dvaja chlapci nedokážu ani predstaviť. Ivan je zhruba 11 ročný chlapec, zažil si toho veľa, matku a sestru mu chladnokrvne zastrelili Nemci, teraz spolupracuje na ruskom fronte, kde sa z neho stáva rešpektovaná osoba, a to z pozície vyššej hodnosti. Ivo je niečo, ako špión, či skôr prieskumník, chodí po nebezpečnom teréne, kde sliedi nepriateľ, aby zmapoval situáciu, t.j v tom prípade, ak sa to dá, môžme obkľúčiť nepriateľa. Skrátka, nasadzuje svoj KRK, aby pomohol tejto VECI. Náročný, depresívny a psychologický vojnový film, s ULTRA perfektnou čiernobielou kamerou Vadima Jusova, ktorá nastoľuje pravú, nefalšovanú, pôsobivú atmosféru, aká patrila do tej doby, na akýkoľvek front, nech sme kdekoľvek, tam všade číhala smrť ! V prvom rade, kamera, réžia a atmosféra, dodávajú snímku neuveriteľnú dynamiku, aj s Nikolajom v hlavnej úlohe, ako Ivanom, z ktorého spravila vojna nepokoreného človeka, až pokým nevošiel do rúk... (31.10.2016)

Tarkovskij si pro svůj celovečerní debut asi nemohl vybrat líp. V Ivanově dětství totiž skloubil jak jistou (povinnou) poklonu těm onehdy tak váženým sovětským vojákům druhé světové války bez sklouznutí k nějakému sentimentálnímu heroismu a patriotismu, a na tom samém střídmě poetickém obraze (alespoň s ohledem na jeho filmovou budoucnost) stejně dobře vybarvil marnost a pošetilost války včetně toho, co takové existenciální peklo dělá s psychikou jejich účastníků. Stejně jako u jeho ostatních filmů pak je každá scéna vizuálně vymazlená do nejmenšího detailu, a naopak na rozdíl od jeho pozdějších snímků díky své střízlivé délce nedokáže ani na chvíli nudit. (28.12.2014)