Solaris

Klasické dílo ruské školy fantastiky sovětského období dalekosáhle přesáhlo úroveň své nevšední polské literární předlohy. Mystika Oceánu-velkovědomí, jak lze asi nejlépe popsat tajemnou mocnost, nadanou pozoruhodnou schopností zhmotňování lidských vzpomínek, se mění v lučavku zlého svědomí. Přednosti kamery a jejích záběrů, obhajitelnost rozvážného tempa, typického pro ruskou kinematografii, a pro mne jímavý projev tehdy mladičké Bondarčukovny. Naléhavost étosu a etiky, kterou Tarkovskij do svého filmu vložil, povyšuje spíše periferní žánr v tomto případě do vysokých pater velkého umění. Názor, že filmová verze musí být za všech předpokladů pokud možno co nejdoslovnější kopií své literární předlohy, má svou alternativu založenou na filmařské schopnosti prosadit svůj vlastní názor a pohled. V případě Tarkovského byla tato schopnost ohodnocena "maličkostí" - oceněním na filmovém festivalu v Cannes. (Podobnou povahu mají i sci-fi díla Karla Čapka - namátkou připomenu KRAKATIT, VÁLKU S MLOKY nebo zvlášť vynikající RUR). A nezávisle na ní zůstane hodnotou nejen pro nás, ale s velkou pravděpodobností i pro další generace dosud nenarozených přátel hraného filmu. (23.09.2007)

(1001) Když jsem přemýšlela, co k Solaris napsat, protože ponechat to jen tak bez komentáře, to se mi nějak nechce, napadla mě ze všeho nejdřív slova z intimní divadelní hry, co jsem nedávno četla. Ústy hlavní hrdinky se tam autorka rozhořčuje nad tím, že kdykoliv muže sužuje nějaká potíž, je tato povýšena na problém celého lidstva, zatímco když se něco onálepkuje přívlastkem "ženské", je to odsunuto na druhou kolej, ať se tím zabývají ti přecitlivělí asociálové a neobtěžují s tím uvědomělou většinu. Tím nechci na tenhle film nechci nějak výrazně aplikovat feministická kritéria či bůh ví co, jenom bych to použila jako jakési podobenství mého přístupu. Dvě hvězdičky jsou totiž v tomhle případě spíš symbolické a moc konkrétního toho o mém názoru neříkají. Film vnímám jako komplexní a sofistikovanou výpověď jednoho člověka, který by mohl zastupovat skupinu podobně smýšlejících. A já do ní nepatřím. Nebudu si tady sypat popel na hlavu a říkat, že jsem asi moc hloupá, že k tomu možná jednou dojdu, že se na to podívám znovu a pokusím se víc soustředit, že je to moc dlouhé a že po zkrácení bych ihned výtky neměla nebo by byly menší. Nebudu to říkat, protože si to nemyslím. Ten film mě prostě nezajímá. (28.09.2009)

Stašák v podobě Tarkovského nemusí být zas tak zásadním problémem, když budeme Solaris sledovat optikou soudobé sci-fi. Výsledkem bude bohužel (nebo bohudík) jen další film, jenž neodolal zubu času. Lze naprosto samozřejmě sáhnout také po Lemově předloze, podívat se na moderní remake a s mírným ironickým úsměvem zapátrat po stařičké televizní verzi. Všechna sci-fi před Hvězdnými válkami mají své limity a Tarkovského opus nevyjímaje. Skutečně neocením vesmírnou loď, jejíž nedílnou součástí jsou ikony Andreje Rubleva rozestavěné v kajutách. Opravdu ne. (15.06.2017)

Ano, souhlasím s ostatními, šlo by tenhle film minimálně o hodinu zkrátit a vůbec by mu to neublížilo, ale.. proč? Tři hodiny jsou sice poměrně dlouhá doba, na Solaris se ale kouká velmi snadno. Čekala jsem umělecký film, a místo toho jsem celou dobu hltala každý záběr, pomalou rozvláčnou kameru, jedinečnou stmosféru, kterou dobarvovalo měnění barevných filtrů.. Jen scéna, kdy jede Nikolaj Grinko autem po dálnici, a do toho je jako hudební doprovod zuřící klavír, který připomíná malé dítě, co bez rozmyslu tříská do kláves, je tak nepochotelná, až mi přijde geniální (: Bylo to.. zvláštní, nádherné, nekomerční.. zvláštní - nemluvě o konci, který jsem s největší pravděpodobností vůbec nepochopila. (25.05.2004)

Film se mi zdá býti ještě lepším než kniha (Lem v ní utkvívá příliš v technických popisech planety, které jsou pro ústřední konflikt filmu, beznadějný boj svědomí a konečné smíření s osudem, zcela podružné). Naopak zde... Pokud jdete do kina s cílem odpočinout si od starostí a vymýt si hlavu, nemůžete se hůř splést. Tento film podporuje mozkovou činnost :) (17.01.2007)