Solaris

Solaris je film fascinující - z mnoha důvodů. Na své si přijdou například oči - obrazy, které Tarkovský servíruje, jsou splněným snem každého vizuálního gurmána - nikoli však vizuálního jedlíka. Nikdo nedokáže natočit vodu působivěji než on - je jedno zda proudí v potoce, padá z nebe či je uvězněna v nádobě. A není to jen voda, která je nádherná. Solaris je i film výjimečný myšlenkově. Něco je jistě již dílem autora předlohy Stanislawa Lema (konkrétně Solaris jsem bohužel zatím nečetl). Konečně, "identitami" věcí a lidí se Lem zabývá v mnoha svých dílech, v Solaris tu máme Hari pozemskou a Hari "oceánskou". Je skutečná jen ta první? Obě? A když obě, jsou totožné? V čem tkví její podstata? A můžeme tuto podstatu vůbec poznat? Tyhle a mnohé jiné podobné otázky Lem zkoumá ve své tvorbě z různých úhlů pohledu. Vzpomenu si třebas na sbírku povídek "Hvězdné deníky", ve kterých je ústřední postavou Ijon Tichý - takový Jára Cimrman budoucnosti. V jedné povídce se nachází nebezpečná planeta, na které co chvíli někdo umírá. Leč to nevadí, neboť každý je hned nahrazen připravenou naprosto identickou zálohou. Kolikrát si člověk ani nevšimne, že zemřel. V jiné povídce nechává Lem Ijona dehydratovat na prášek a pak po zalití rehydratovat do živoucí podoby. Jednou však vzniknou Ijonové dva. Jindy časové víry dávají vzniknout různým Ijonům. A úterní to vidí vždy jinak než středeční. Nakonec je Ijonů tolik, že musí pořádat konference, aby se nějak dohodli. A jindy zase u Lema postavy projdou takovou fyzickou a duševní proměnou, že před a po proměně vidíme úplně rozdílné bytosti. Je to jedna nebo dvě bytosti? K Lemovu pohledu však IMHO Tarkovskij přihodil něco specificky svého. Doufám, že se nepletu, když řeknu, že tím něčím je, mimojiné, jeho víra v boha. Vždyť oceán Solaris má moc tvořit a může být schopen milovat celé lidstvo. Tarkovskij je pro mě jedním z mála režisérů, kteří dokáží víru prezentovat tak, že i mně, ateistovi nejtvrdšího ražení, to přijde fascinující. Málokdy tvrdím, že film je nadčasový, skvělý, úžasný a dokonalý. Ale Solaris pro mě takový je. (Poznámka pro autora: Komentář přepracovat) (29.10.2007)

Solaris, Soljaris, Солярис, Solyaris. Kampak s tebou? Rozhodně jsi mě svojí myšlenkou ani zpracováním neoslovil ani zdaleka tak, jako třeba tvůj mladší bráška Stalker. Zatímco Stalker filosofuje o smyslu života, tak zde se řeší takové fádní a neatraktivní záležitosti, jako jsou mezilidské vztahy. Na druhou stranu musím ocenit, že tvůj tátá - Andrei Tarkovsky si je inteligencí svého díla natolik jistý, že necítí potřebu ho podávat zbytečně složitě. Musím rovněž podtknout, že ty i Stalker mi subjektivně připadáte výrazně kratší než udává stopáž. Nejspíš Andrei Tarkovsky skutečně umí. Po dvou dílech Andreie Tarkovskyho si troufám tvrdit, že už jsem prokoukl jeho typický rukopis, protože těch prvků společných se Stalkerem je zde skutečně mnoho. Především bych zmínil nepřehlédnutelnou tajuplnost jeho děl, kterou, vzhledem k tomu, že je nepřehlédnutelná, nikdo nepřehlédne. Bohužel, jak už jsem zmiňoval o pár řádků výše, tak myšlenky a úvahy mě tolik jako ve Stalkerovi neoslovily. Takže to budou pouze 2*. Andreii promiň. Určitě tě někdy ještě ochutnám. (10.08.2012)

Tak jako jsem nikdy nijak zvlášť nepřišel na chuť Lemovi knižnímu, tak jsem zdá se ani moc nepřišel na chuť Lemovi zfilmovanému (což vlastně třeba díky Irarii XB1 není tak docela pravda, ale... Jedeme dál), v téhle podobě je totiž docela nudný, zbytečně dlouhý a s absencí jakýchkoliv emocí, přestože je na nich celý příběh postaven. Což je vážně docela škoda, protože Tarkovskyj je skvělý režisér (byť jsem od něj ještě neviděl tolik věcí, kolik by bylo záhodno) a z řemeslného hlediska je film perfektní, jenže co na tom, když hlavní postava působí jako bezcitný vrah nezletilých morčat a stopáž s víc jak dvěma a půl hodinama musí být zaplněna zbytečnou a nic neříkající bez-scifiální vatou. U bratrů Strugackých se to holt povedlo lépe (a jejich knížky mě taky baví o něco víc). /a jak nesnáším US remaky, taky se na něj díky střídmé stopáži a obsazení když už ne přímo těším, tak jsem minimálně zvědavej/ (22.11.2014)

Film pro druhé setkání s ruským velikánem jsem znovu pečlivě vybíral a znovu narazil. Teď už je mi jasné, že utahanost nebyla problémem jen Stalkera, je to problém Tarkovského jako režiséra. Díky pomalým tahům kamery a mlčícím hercům sice vždy vykouzlí slušně tajemnou atmosféru, ale jeho filozofování nemá divák za co chytit a začne se nudit. Solaris vlastně není vůbec o vesmíru. Z těch pár vět, co jsem pobral, můžu říct, že je to film o smyslu lidského bytí, poznání a lásce. Témata zajímává pro širší publikum, ale jejich prezentace je tak nestravitelná, že jsem projekci musel rozdělit do čtyř dnů. Což určitě neznačí ideální filmový zážitek. Hledání perly v Tarkovského filmografii tedy pokračuje dál. (09.07.2012)

Nejhorší na Solaris je prokousat se první třičtvrtěhodinou (tedy čtvrtinou filmu) odehrávající se na Zemi, bolestně prázdnou a samoúčelně protahovanou nudou, která jen uvádí opravdový děj filmu na stanici Solaris. Tam vyprávění ovšem není nijak rychlejší, ale zato už nepostrádá dokonale hutnou atmosféru, a hlavně silný děj a ještě silnější myšlenkový základ. Podobně jako u Stalkera od bratrů Strugackých i zde bere Tarkovský geniální sc-fi příběh s jeho promyšlenm prostředím, a přetváří ho v něco... jiného. Bytostně svého, hlubokou úvahu o podstatě lidství, smyslech života a víře, konfliktu iracionální víry a citů s dokonalostí a přitom v lidských rukách i nedostatečností exaktní vědy. 8/10 (21.05.2014)