Stalker

Poznej sám sebe. Jestli jsem to pochopila, tak k tomu mělo směřovat procházení Zónou, při bedlivém sledování, kam že se propadla matice s gázou, aby se poutník nepropadl tamtéž. Jaké by bylo moje přání, co by si přáli moji nejbližší .... Člověk si při Stalkerovi pokládá hodně otázek. Pokud Takrovskij chtěl ztvárnit fatalitu, depresi a bezvýchodnost, podařilo se mu to dokonale. Kromě těch otázek, co znějí tak moudře a filosoficky jsem si skoro celou dobu kladla ještě taky otázky typu - čeho chtěl dosáhnout tím, že nutí diváky koukat se skoro tři hodny na tři škaredý chlapy, jak se válí ve vodě, nebo se vodou brodí. Hnusnou, špinavou vodou. Zaráží mě, že všichni ti šťouralové, co v Pánovi prstenů halekají, jak rychle uschnul Samovi plášť, když tahal Froda z vody, tady na stejné téma ani nehlesnou. Opravdu si nikdo nevšiml, že v Zóně lidi vylezou z vody a v dalším záběru už jsou suší? Nebo to není chyba filmu ale vlastnost Zóny? (02.06.2012)

Stalker je zkušenost, která se nedá uspokojivě popsat slovy, protože není zařaditelná. Stalker je kniha, kterou lze snadno číst, ale obtížně se v ní listuje bez klíče, jenž je neustále na dosah v nepřekonatelné nicotě mezi rukou a uchopením. Stalker je umění, které se mění, ale nadále zůstává stejné - krásné a geniální. A i když nebudete 100% chápat, co tím vším chtěl autor říci, budete mu dokonale rozumět. (14.09.2008)

Věřit či nevěřit? Já nevěřil a dokázal si čistě subjektivně a sám pro sebe celý film (nebo skutečně ošidná místa, kterými jsou začátek a konec) vysvětlit racionálně. Kdybych věřil, uznávám, že bych si to dost zkomplikoval (nutnost ptát se zpětně na opravdu spoustu otázek). Nicméně, Stalkerovi, i kdybych nakrásno dokázal ocenit vše v něm ukázané a vyřčené, nemůžu dát 5* už z 1 prostého důvodu. Ať jsem ho soustředěně (!) sledoval v kině či doma na notebooku, pokaždé jsem se místy docela dost nudil a chtělo se mi spát (nebylo to únavou). A ne, nepovažuju to za „onu“ nudu, která mě měla k něčemu posunout/přivést, protože k ničemu takovému ani jednou nedošlo. Jenže těch důvodů proč nedat plný počet mám víc. Zaprvé je to fakt, že od „zazvonění“, tedy cca 40 minut před koncem, šlo pro mě osobně veškeré kouzlo filmu pomalu ale jistě do kytek (např. tlachání na „prahu“, podivná promluva k divákovi, moralizování, nesnesitelný hlavní hrdina, natahovaný konec, tedy min. vše to, co následovalo po odchodu z hospody, mi přišlo zbytečné). Zadruhé, už během cesty Zónou mě trojice poutníků trochu vytáčela a jejich filozofování (nebo v tomto případě spíš mudrování) mi přišlo místy nesouvisející s tím, o co ve filmu šlo. A to se mně celá Zóna, její magická, mysteriózní, hypnotická atmosféra a ostatně i „narezavělý“ začátek se vší to mlhou, kalužemi, špínou a beznadějí, tolik (a dlouho) líbily. Jenže vzhledem k výše zmíněným nedostatkům to takhle stačí pouze na průměr a nálepku pro mě osobně zatím nejslabšího filmu nejmenovaného režiséra. (27.12.2014)

Главне верить! Jak, nakolik a snad i čemu zůstává otázkou. Neskutečně silná výpověď o řádu, respektu, víře a podrobení se. Natočeno velmi zvláštním způsobem, vypínajícím duši k nebývalé námaze a odměňujícím ji nepopsatelnou měrou. Film, který bude v člověku rezonovat ještě velmi dlouho, ne-li navždy. (30.11.2006)

Ruský Stalker z roku 1979 režírovaný Andrejem Tarkovskijem je dost možná jeden z nejsložitějších filmů v historii kinematografie- Jeden z nejproslulejších (či dost možná nejproslulejší) ruský filmař zadaptoval knihu bratrů Arkadije a Borise Strugackijových (kteří jsou společně s Tarkovskijem podepsání i za scénářem adaptace) a zpracoval vizuálně strhující, dějově náročnou a celkově psychicky diváckou náročnou podívanou, kterou je velmi náročné i přes její vysoké kvality dokoukat do konce a v tomhle případě skutečně záleží jenom na tom co toho divák vydrží. Je velmi složité vysvětlit základní zápletku, hlavní myšlenku a veškerý dějový průběh Stalkera a je dost možná zajímavé vědět toho co nejméně a následně postupně dějové rozkrýt hlavní děj sám i když velmi pravděpodobně hrozí, že divák k nějakému velkému pochopení všeho co se na plátně děje přece jen nedojde. Tempo Stalkera je vražedné a dochází skutečně k pasážím kde se v podstatě ´´nic neděje´´. A i přesto na těchto náročných a těžce uchopitelných pasážích něco je. Stalker je ve finále dost možná dodnes jedním z nejoriginálnějších filmů všech dob a Tarkovskij si mistrovskou režii obhajuje svůj titul pravděpodobně nejvíc mezinárodně známého ruského režiséra. Počet překrásných a nádherných filmových záběrů je ve Stalkerovi velmi výrazný, o to možná zajímavější je ale možná zajímat se o to co všechno se vlastně v rámci děje odehrává a jaký to celé má smysl. Stalker je ve finále skutečně především plný filozování a i proto je velmi náročnou diváckou podívanou. A zároveň má skutečné momenty, které i divákovi, který je z filmu víceméně nadšený dají do hlavy úvahu nad tím, že je tohle dost možná skutečně až moc a je ideální čas skončit. Stalker je tak definitivně jedním z nejnáročnějších diváckých zážitků všech dob a především ve výsledku skutečně nepříjemný zážitek. Je geniálně zvláštní a vypiplaný do každého detailu, přesto mám ale pocit, že Stalkera nikdy nechci vidět znovu. Má bravurní scénář, velmi dobré herecké výkony, vizuálně skvostné podání ale přesto má za mně lehké vady na kráse v tom, že je občas nepříjemný možná až příliš. Přesto jde ale právem o jeden z nejznámějších ruských filmů, který rozhodně potencionálně naláká k tomu dohnat i zbytek Tarkovskijho tvorby. A následné rozebírání toho všeho, co se v rámci filmu přes dvě a půl hodiny dlouhého filmu stane je srovnatelně stejně zajímavé takže i za tohle rozhodně palec nahoru! (13.09.2020)