Zrkadlo

Tarkovskij se podíval do zrcadla, a uviděl tam sebe (já transfigurované do rodinných vztahů), Rusko (přes Puškina i jinak) a celý svět (spíš jeho negativní stránku – pokud pozitivní existuje). Uviděl tam ideál (obrazy Leonardovy a Pietera Bruegela staršího) a realitu (blokádu Leningradu především). Na některý z přehršle symbolů, by se měl divák zachytit, těžko ale se dostane do celého proudu symbolů, a když, nejspíš se v něm utopí. Mně se nejvíc líbila vstupní, "tiskárenská" scéna a závěrečná půlhodina... nádherné světlo, velmi pěkné kompozice jakoby Josef Sudek, ale spíš nějak tak po vlámsku... ale film asi nejsou jen obrazy či fotografie. V závěru zazní Janovy pašije od JSB, hudba (z mého pohledu ještě víc Matoušovy pašije), kterou se dosud nepodařilo překonat - ale ani toto není tento film. (18.04.2016)

Autobiografické dielo, kde poznáte veľa vecí z jeho života, poznáte tam mnoho historických udalostí, je tam veľa poézie, symboliky, obrazov, len mu chýba silnejší cit. Opäť môžem konštatovať, že je to výnimočné dielo, ktoré vám môže veľa ponúknuť, je hlboké, nedivácke, no menej rozťahané napríklad na rozdiel od Andreja Rubľova, Stalkera, či Nostalgie, ktoré som doteraz videl, ale aj keď ma to opäť upútalo, tak som si to znova naplno neužil. Je to inteligentné dielo, ťažko pochopiteľné s mnohými výkladmi, ako takmer všetky jeho diela, no nezískalo si ma to. Nemyslím, že bolo hocikedy gýčovité, ale zas ani také geniálne. (03.06.2013)

Otázkou je, či dokážeme ako nezainteresovaní diváci vôbec pochopiť obraz v zrkadle, ktoré sa "niekomu" rozbilo. Alebo nikdy nebolo celé. Alebo nám ho rozbité predvádza len Tarkovskij, aby nám to zbytočne neuľahčil? Pozrel som si to dvakrát za sebou a stále neviem. Pri tomto filme som si uvedomil, že lyrické diela by mali byť asi vždy rovnako lyrické ako sugestívne. Aby to zaujalo aj niekoho iného ako autora. Nie som si istý, či sa tu tieto dva faktory úplne rovnajú. "Životom by som zaplatil dobrovoľne. Keby tá ihla ako niť ma svetom naviedla." (10.04.2013)

Za mně doposud neslabší Tarkovskij. Touha o něčem podstatném a nadobecném vypovídat se v Zrcadle podrobuje režisérově touze po návratu po stopách vlastní paměti do dětství. Faktem je, že mechanismy nespolehlivé paměti dostaly zajímavý ekvivalent ve filmových prostředcích. Někomu to bude zřejmě stačit a užije si lehce surreálný trip do hlubin vzpomínek. Pro mě je to ale málo. (05.08.2017)

Autobiografická koláž složená z jednotlivých střípků životního Zrcadla Andreje Tarkovského na mě emocionálně i esteticky zapůsobila o třídu více než kultovní Stalker; dokonce více než mnohá jiná (jinak velmi oblíbená) autobiografická díla legendárních filmařů (Felliniho 8 1/2). Těžko se můžu v tomto případě pouštět do teoretických odboček o spirituálním významu. Působivost Zrcadla shledávám zejména v ryzí upřímnosti, s níž se autor navrátil do těžkých období svého života a se kterou nám odhaluje nejniternější traumata své rodiny: fyzická, duševní, empirická i umělecká. Tarkovskij je navíc skvělý v práci s pohybem kamery, čímž i prázdnějším obrazům přírody dodává na patřičné sugesci. Scéna s citováním Puškina je vrcholným momentem filmu. (23.12.2023)