Jak se zbavit Helenky

Kterak rozhlasová redaktorka bez špetky šarmu přivádí nejdříve do infarktové situace nepodařeným vtipem svého staromládeneckého kolegu, aby poté zjistila, že sama plane láskou, jenž ovšem nemá jiných příčin než nudu a zoufalost. Komedie bez vtipu, konfrontace bez jiskry. Věřím, že zmatený pohled pana Kemra byl ve skutečnosti opravdový, když zjistil do jakého projektu se to dostal. (spoiler) Doufám, že po skončení natáčení si všichni ze štábu uvědomili, jak pokrytecky by se museli cítit, pokud by sami sebe neodsoudili k vězení za špatný žert, tak jako to učinili svým filmovým postavám a též doufám, že scénarista a režisér bručí dodnes! (20.11.2011)

Škaredý námět Ilony Bondyové a Zdeňka Mahlera ve formálně dobrém, standardním provedení 60. let. Pro ošklivost myšlenky něco takového točit (ve stylu italské nové vlny) nemohu dát více než 2. Podruhé bych určitě nechtěl vidět, o to více bych přál opakované promítání tvůrcům filmu a hlavní protagonistce, Jiřině Jiráskové, zvláště hlasitě... (08.08.2011)

Václav Voska v netypicky civilní poloze člověka ze současnosti úspěšně zvedá jednoduchý námět z průměru. Zápletka zpočátku vypadala na blbý laciný žertík, ale líbilo se mi postupné stupňování psychiky hlavního hrdiny i jeho podivného vztahu s fiktivní Helenkou s nečekaně mrazivým vyvrcholením. Dle mého názoru je ale docela škoda, že dramatická linka příběhu nedostala víc prostoru a celé to skončilo docela urychleně v středometrážní stopáži. Na filmu oceňuju mimo jiné zajímavý pohled do zákulisí příprav rozhlasového vysílání v reáliích 60. let, včetně dokumentárního štěku s Antonínem Jedličkou. 70% (26.11.2017)

Trpká komedie o osamělosti, při níž jsem si nejednou vzpomněl na Wilderův Byt, přes slibný námět a skvělé herecké výkony naneštěstí troskotá na nedotaženém scénáři, jehož největší slabinou je dryáčnické vyvrcholení „aféry s Helenkou“. Vyprávění však vázne i na jiných místech; ohniskem vtipu jsou nepochybně dialogy Vosky a Jiráskové, zatímco to, co je obklopuje, zaráží (větší či menší) humoristickou i psychologickou bezradností a často připomíná úsilí o rychlé (a tedy ve výsledku zbrklé) převyprávění, o udržení kontinuity, kterou tak vlastně přerušuje. Tato nedůslednost, skicovitost sice dodává filmu jistou sympatickou syrovost, ale současně jej připravuje o integritu, o náladu i o výraz, který osamělosti mohl vtisknout, a proměnit tak drobnou anekdotu (s hloupou pointou) v nadčasové pousmání. (25.06.2011)

Kdo s čím zachází, tím také schází. Film, který je společným dílem Ilony Borské (předloha) a Zdeňka Mahlera (scénář), dává zcela vyniknout jak prostředí, v němž se odehrává, tedy pražskému rozhlasovému studiu, tak sarkastickým dialogům mezi Václavem Voskou a Jiřinou Jiráskovou. Původní nevinný žert, proměňující se bezděčným unikáním ze světa fádní každodennosti nicnetušící oběti v soukromé lidské drama s fatálními důsledky, není tak banální, jak se zpočátku možná jeví. Tvůrci totiž používají poněkud odlišné prostředky, a to i tam, kde bychom to vlastně nečekali – především v samotném závěru, kdy nikdo z přítomných nešetří ironickým pomrkáváním na diváka; je nabíledni, že toto demaskování přichází až v okamžiku odhalené (shozené) identity jednoho z protagonistů. Režisér Václav Gajer tento motiv zesílil už tím, že do hlavních rolí obsadil soudobé špičkové rozhlasové herce – Václava Vosku, Jiřinu Jiráskovou a Eduarda Cupáka. Film tím získal skvělý sebeparodický nádech (především Voskův ušlechtilý basbaryton, ale v jiném ohledu také drobný výstup Antonína Jedličky), něco, co divákovi zrovna napovídá, že je to všechno jenom legrace. V opačném případě by to byl průšvih. (14.08.2020)