Kalvárie
Calvary
Calvary
Calvary
Calvary
Réžia:
John Michael McDonaghScenár:
John Michael McDonaghKamera:
Larry SmithHudba:
Patrick CassidyHrajú:
Brendan Gleeson, Chris O'Dowd, Kelly Reilly, Aidan Gillen, Dylan Moran, Isaach De Bankolé, M. Emmet Walsh, Marie-Josée Croze, Domhnall Gleeson, David Wilmot (viac)VOD (2)
Obsahy(2)
Otec James (Brendan Gleeson), duchovný z malej írskej vidieckej farnosti, sa počas nedeľnej spovede dozvie, že jeden z farníkov sa ho chystá zavraždiť. Sediac za mriežkou spovednice však netuší, o koho sa jedná. Smrť nevinného farára by pre nešťastného muža bola zadosťučinením za zneužívanie, ktorého sa na ňom v detstve dopúšťal iný katolícky kňaz. Nechce zabiť vinníka, ale nevinného človeka, lebo len ten svojou smrťou vykúpi hriechy hriešnikov. James, ktorému zostáva len sedem dní na to, aby sa v rámci svojich príprav na smrť zmieril so svetom, sa vydáva na kalváriu naprieč malým írskym mestečkom, stretáva sa s jeho obyvateľmi a snaží sa pritom vypátrať potenciálneho vraha. Na svojej púti zisťuje, že tunajší ľudia nemajú žiadne ciele, nenašli zmysel života ani svoje miesto v ňom. Spoločnosť je presýtená zlobou, životným sklamaním a úplne je ľahostajná k otázkam viery. Poznanie, že inštitúcia, ktorej zasvätil celý svoj život, je dnes už tak zastaraná, že nikomu nepomôže, v ňom začína vzbudzovať vážne pochybnosti o zmysle vlastného života a viery. (TV JOJ)
(viac)Recenzie (262)
Z komentářů mám dojem, že jsem na československé exteriérové databázi, ano jistě, tady ty exteriéry jsou famozní, ale diamanty z prdele mě z toho nelezou. Film já zvláštní mix černého humoru, hlavně některé dialogy, by se daly tesat, jenže současně to má hodně chytrý scénář a já díky tomu měl problém s přepínačem na vnímání příběhu. Jinak po herecké, režisérské či kameramanské práci není co vytknout. ()
Rozhodne žiadna komédia, ale hustá, takmer klubo-artová dráma. No úprimne povedané, od toho, aby ma to kňazovo chodenie od dverí k dverám a utápanie sa v akože hlbokomyseľných dialógoch neunudilo na smrť, to zachraňuje iba fakt geniálny Gleeson. ()
Režisér to spolu s Brendanem Gleesonem opět dokázali. Uhranuli mě filmem, který nemusí být notně vtipný, hlavně když bude dostatečně černý a hlavně bude mít naprosto úžasnou atmosféru Irského venkova. Nejde ale jenom o to krásné prostředí, které se ve filmu objevuje. Jde i o ten příběh, který je vlastně hrozně jednoduchý a má toho hrozně moc, co říct a nad čím přemýšlet. No a v neposlední řadě nesmím zapomenout ani na herce. Kde jiní v rámci USA mají problém přejít z seriálové komediální role na vážnou, tak tady to Dylan Moran a Chris O'Dowd zvládají lusknutím prstu. Samozřejmě ale nesmím zapomenout ani na hodně zajímavou a sympatickou Kelly Reilly nebo Aidana Gillena. Všichni předvádí nadpozemské výkony a Brendan tomu šéfuje. Nevím jak Vy, ale já jsem neviděl hodně dlouho film, kde by mě ve velkém uhranulo tolik postav naráz a ještě mě odpálil příběh a atmosféra prostředí. Pět hvězd jak vyšitejch a ani o chlup míň. ()
Výborný Gleeson, prekreslené postavy a zaujímavý príbeh zabalený v chytľavej zmesi drámy, nastolených otázok a "zábavných" momentov. (videné na EFM) ()
Nádherně i krutě sentimentální film... John Michael McDonagh ve svém druhém filmu ubral humornou složku a přidal na té dramatické a výsledkem je opravdu originální dramatický snímek s občasnými záblesky velmi černého humoru, jak jen se na Velkou Británii (a Irsko zvlášť) patří... Specificky seversky drsný příběh o úloze, problémech a reputaci současné církve na pozadí ryze osobního příběhu jednoho (zmařeného) lidského života. Už dávno jsem neviděl tak dobře napsaný scénář, hned úvodní věta je tak silná, že doslova strhne všechnu divákovu pozornost. John Michael McDonagh se pomalu stává mistrem v oboru silný autorský film... ()
Mnohem raději bych to viděl zpracované pro divadelní prkna "tím slavnějším" z McDonaghů, jelikož "ten druhý" sice sympaticky zkouší největšího irského kostlivce ve skříni vytáhnout na světlo nelaciným způsobem, ale ve finále se mu to zase až tak nedaří. Na jednu stranu se to totiž sice tváří podvratně, ale přeci jen to má ve výsledku až přílišný respekt k závažnosti tématu. To by se "tomu slavnějšímu" nestalo. Každopádně i tak to umí být v jednotlivých detailech mnohdy působivé, ale jako celek je to v zásadě naprosto přesně takové, jaké byste to očekávali. ()
,,UPŘÍMNĚ, MYSLÍM, ŽE SE O HŘÍCHU HODNĚ MLUVÍ. A MÁLO O MRAVNOSTI. TAKÉ ODPUŠTĚNÍ JE VELMI PODCEŇOVANÉ....“ /// Ujetá farnost plná hříšnejch duší a spravedlivej dobrák Otec James. Artový, myšlenkově ukecaný drama, plný šibeničního humoru či cynismu, u kterýho oceňuju směr (i provedení), kterým se autor snaží předvýst vobyčejnej život. Bohužel, tím to pro mě i končí. Víc v tom hledat nemíním. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistím, že farář (s neznabohy) těžkej život má. 2.) Páč u mě levně, neznamená blbě. 3.) Thx za titule ,,Just.m3“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()
Brendan Gleeson....... ()
"Zabít dobrého kněze v neděli. Dobrý vtip." Ten se skutečně povedl, protože ve čtvrtek by to zdaleka nebylo tak vtipné. Ani Kalvárie není moc vtipná, i když se v ní močí na obraz, vtipkuje se o hamižnosti církve a kněz je informován hříšnicí o jejím budoucím cizoložství. Kalvárie je spíše krásně zelená, což se v Irsku těžko může pokládat za nečekané. Já jsem tedy v otázkách organizované víry tak trochu panic, ale pokud mají za pedofilní kněze trpět ti poctiví, tak to asi dává smysl. Alespoň tedy někomu, protože já jsem v koncovce poněkud zbloudil na nevyzpytatelných Božích cestách. ()
Kolující stále v myšlenkách. Brendan Gleeson podává neskutečný výkon důvěryhodnosti, oddanosti bohu, života v Irském prostředí. Film se mě dotýká chladnou krajinou, otevřenosti lidí, životních událostí, spletitosti životní cesty, zatracení lidské psychiky a odpuštění. S odstupem času zdrcující testament. ()
Film mě zasáhl jako blesk z čistého nebe. ()
Nejen emočně velmi silné drama. Ovšem, na první pohled (a po část projekce) si toho divák nevšimne, resp. to nepocítí, ne díky tomu nemalému množství černého (nejvíc pobavilo „řezání“) a řeklo by se až absurdního humoru (zdánlivě odkazujícího ke komedii), stejně jako cynismu, který je vlastní nejedné postavě. Popravdě řečeno, za příběhem o knězi, kterému zřejmě zbývá jen 1 necelý týden života, si toho můžete najít hodně (pokud tedy vůbec budete chtít hledat), nejspíš každý jednotlivec něco jiného, ostatně toho filosofování (o životě, Bohu, vině, odpuštění, smrti atd.) zde není zrovna málo (postupně jsem si ho ale já osobně čím dál víc užíval). Stejně jako Gleesonova hlavního hrdinu, Moranova arogantního zazobance (víc takových rolí pro Dylana!) či třeba Gillenova cynického doktora (celkově byl film na nevšední a zajímavé postavy bohatý). Když si k tomu člověk připočte citově niterný závěr (který je takřka přesně na pomezí nefalšované emoční bomby a zároveň citového dojáku toho nejtěžšího kalibru; režisér ho však nenechal spadnout do patosu), kvalitní technickou a vizuální stránku (navíc výborná kombinace irských exteriérů + hudby) a spoustu myšlenek (co mi během a po projekci vířily hlavou), vycházejí mi z toho silné 4*. Stejně tak upozornění, že bych si měl v budoucnu projekci zopakovat (a je možné, že třeba i taková, řeklo by se prvoplánově kýčovitá, rodinná chvilka ve větru na mě už bude působit jinak). Tak či tak, naladit se na tu správnou vlnu u tohoto filmu není vůbec jednoduché (já osobně jsem s tím měl problém už u předchozího Pomáhat a chránit, kde se mi to však moc nepodařilo). „Když jsem poprvé ochutnal sperma, tak mi bylo sedm let. Nemáte na to co říct?“ – „Je to solidní úvodní věta.“ ()
Není nám radno a už vůbec ne pomoci… Křížová cesta otce Jamese spojená s převážně marným učením dvanácti maloměstských apoštolů je ve své jednoduchosti a zároveň hloubce neskonale lidská, na správných místech humorná a i když se to občas nabízí, nikdy nesklouzávající k lacinému sentimentu. Navíc podtexty vedoucí k zamyšlení nad současným postavením církve, osudem dobrého člověka pod balvanem kolektivní viny a přílišným mluvením o hříchu na úkor ctnosti celou tu cestu na plážovou Golgotu dokonale orámovaly. Byla poslední slova knězovy dcery: „Odpouštím ti.“, nebo „Shoř v pekle!“ Schválně, co myslíte..? P.S.: Na Kalvárii je zároveň hezké, že ji lze vyčerpávajícím způsobem okomentovat jen pomocí dvou slov, tak jak to třeba předvedla emma53.. ()
V okamihu, keď sa duchovný otec dopustí hriechu, zločinu, zverstva, hneď o tom vie celý svet. Ale prečo by sa aj dobrému kňazovi nemohlo stať niečo "zlé" - len tak? Táto myšlienka je pomerne povrchná, film však v sebe ukrýva oveľa viac, a nie je to len majstrovské herectvo pána Gleesona. Originálny obraz moderného malomeštianstva v kontraste s pravidelnými a banálnymi, ale sem-tam aj temnými a šokujúcimi hriechmi. Každá z postáv reprezentuje inú osobnostnú črtu, či charakter, s ktorými by bol previazaný a stotožnený asi každý z nás. Miestny farár tak nastavuje zrkadlo spoločnosti, z ktorého odrazu som mal neraz skľúčené pocity. Dialógy sú prešpikované melanchóliou a smútkom, často depresívna atmosféra zatieňuje pokus o humor, a tieto snahy o nadľahčenie situácie vyšli často nazmar. Je to škoda, pretože sa z toho dalo vyťažiť o čosi viac, keby tvorcovia vpustili okrem skepsy do príbehu aj trošku svetla a humoru. McDonaghovci to predsa s čiernym humorom vedia oveľa lepšie. 80%. ()
McDonagh po skončení filmu poznamenal, že chtěl natočit film o ryze kladné postavě, a za to, jakým stylem se mu to povedlo, mu musím jen zatleskat. Filmy o kladných hrdinech mají totiž tendence být docela nudné. Vysoký morální kodex zvyšuje značně předvídatelnost děje, a zatímco inteligentní záporáci jsou u diváků oblíbení pro svou komplexnost, nejednoznačnost a dynamiku (vezměte si třeba Shakespearova Richarda III. nebo Iaga z Othella), skutečně chytrých a zároveň zajímavých klaďasů se ve filmu a literatuře zas tolik neobjevuje. McDonagh se cestou kladné postavy, v tomto případě vesnického kněze, vydal a podařilo se mu kolem jeho charakteru vytvořit tak svěží černohumorné drama, že jsem si užívala každou scénu. Kalvárie je zkrátka jedním z těch filmů, ve kterých fungují všechny složky: mají perfektní obsazení, krásnou vizuální stránku a příběh, který je tak chytrý, zábavný a vícevrstevný, že si zaslouží být viděn více než jednou. Já sama už ostatně vím, že si Kalvárii časem jistě zopakuju. ()
Výsledek se pohybuje na rozmezí několika žánrů – hlavně je silným dramatem, který je naplněný nejednou hříšnou duší. Je černohumorný, ironický i chytrý, má atmosféru irského venkova, potěší kvalitní technickou a vizuální stránkou. Velkým trumfem tohohle cynického kousku plném antihrdinů a úvah je pak irský buldozer Brendan Gleeson, který poctivě sbírá pamětihodné vedlejší role. Druhým a ještě důležitějším článkem je pak samotný režisér a scénárista John McDonagh, mimochodem bratr Martina McDonagha, který Gleesona výtečně režíroval V Bruggách. Upřímné a myšlenkově hutné. Třeba příště jednu hvězdu přihodím. ()
Syrová, drásavá konverzačka o duševním zdraví a nemocech dnešního Irska, potažmo světa. Dost temná a hnusná, aby uspokojila nejkovanější cyniky, s jemnými černohumornými podtóny a tu a tam nějakou tou kapkou vlídnosti a naděje, aby se na to vůbec dalo dívat. A Brendan Gleeson, samozřejmě, který vás svým charismatem zabije do země. "It´s just you have no integrity. That´s the worst thing I can say about anybody." 90% ()
S lidma je kříž. ()
Glýsn dozrál do evropské herecké elity. Jestli to trošku nezbrzdí, za chvíli vysloveně zgabénuje. Takže i když se jenom tak potlouká po zrzounském vidlákově a bez přesvědčení prodává učení natlučeného, je to strhující potulka a jeden ho vcelku hltá. Vše samozřejmě mírně dokresluje jakási zápletka, moralizování o morálce a humor, drsnější než Dropkick Murphys. Za pozornost stojí konec, který se bezduchému Holloúdu směje do očí jako svatý Patrik hadům. ()
Súvisiace novinky
Malíček míří do Labyrintu
Irský herec Aidan Gillen se objevil třeba v Temný rytíř povstal, kriminálce Blesk nebo letošním dramatu Kalvárie. Nejvíc lidí ho ale zná jako Malíčka ze Hry o trůny, kde pletichaří jako o život a… (viac)
Za příklad něčeho dobře vyřešeného uvedu dvě scény: jedna, kdy kněz mluví se zpovídající se a odpovídá jí na ambivalentně vyhodnotitelné teze tím, že přesvědčivě podaným střídáním afirmace s negací vystihne neřešitelnost těchto otázek, konfesní poctivost vůči nimž přesto vyzývá spíše k odmítnutí krátkozrakých, domněle výhodnějších postojů typu „mě se to netýká“, „nejsem k nikomu zodpovědný“…, a druhá, kdy divák musí souhlasit s knězem, že jakkoli protrpěný a vydřený cynismus si kdo nakonec osvojí, je to stále cynismus a cynismus je pravým opakem milosti, k němuž se tak či onak rozhodujeme dobrovolně, zatracujíce se z důvodů, kvůli nimž bůh své dílo přece nezatracuje (kněz, opravdu vzorně následující Krista mezi všechny zbloudilé duše, neshazuje ničí životní zkušenost a třebaže maje pochopení pro řadu bezhodnotový nadhled vyjadřujících sentencí je vzápětí odmítá jako stereotypní výmluvy, včetně té o tajemné logice a legitimitě všech možností, k jakému životu se lze rozhodnout, není tak akademicky konfesně nadutý, aby nerozuměl věcné závažnosti příčin, již lze doložit statistikou vzájemných vazeb mezi okolnostmi a jejich pozdějšími projevy v tak neúprosně determinovaném osudu člověka, a přesto, opakuji, přesto, že v souladu s tímto osvíceným imperativem humanity bere zpět pojmenování zločincova cynismu laciným, věrně trvá na tom, že je to cynismus). A teď marxisticky. Křesťanský výklad má hlavně odvést pozornost od toho, že vás někdo oškubal, a přivést vás k tomu, že ho ještě budete litovat. Nebýt tohoto politicky podvratného myšlení, neustále vyzývajícího k upřednostnění osobního sebezpytu před odsouzením druhého, tyto umělé živly moderního ekonomického pseudosvěta by po odpovídající reakci na zbytečnou recesi zmizely z povrchu zemského. Jen takto pragmaticky lze totiž řešit otázku spravedlnosti, očekává-li se od mas elementární loajalita jak ke státnímu útvaru, tak celému civilizačnímu okruhu, jelikož co si může dovolit odpouštět hypotetický stvořitel a jeho služebník, nesmí hned promíjet naše společenské zřízení, které zkrátka nikdy nelze úspěšně projektovat bez toho, že bychom provinění s příslušným aparátem represe měli podle míry veřejného zájmu rozškálované. Ne, že by nebylo veřejnou věcí, jak se k sobě doma chováme, do kolika máme otevřené hospody atd., protože neexistuje žádné kausálně isolované soukromí, nicméně stát, který se nemůže příliš autoritativně zabývat kupříkladu tím, jak často spolu lidé žijí tzv. „na hromádce“, jestli si lžou a nectí jeden druhého apod., by zároveň neměl nechávat na zpovědi, jestliže někdo z nás vyvolá globální nárůst nezaměstnanosti, trvale naruší koherenci ve společnosti a v masových proporcích sabotuje hodnotu lidské tvůrčí práce. Křesťan tu zase jednou zneužívá konfliktní potenciál ve společnosti k tomu, aby poukázal, jak je každé selhání prodchnuto morálním významem, na nějž si troufá přehlížeje masové oběti degradovat obrovskou vinu, jako by snad každá vina byla stejná a jako bychom si proto, že všichni máme svoje objektivní slabosti a podle této metafysiky pášeme nějaké zlo, ani nic jiného než taková kontraproduktivní hovada na vedoucích posicích nezasloužili. Mě ale nezajímají Kristovy rány, zajímají mě externality. Z rozvoj života ochromujících, do bídy a řady krizí od migračních po environmentální uvrhujících externalit žádná oběť nevykupuje. Důsledkům neunikneme, pěkně to za ty firmy všichni zaplatíme. Zároveň se tu zopakuje to ubohé neoliberální cliché, vyvolávající ve mně touhu dupat po ksichtech, které, zpravidla ústy těch bez seriosní zkušenosti s tvorbou reálných hodnot materiálních i duchovních, svaluje recesi na centrální regulaci, která se zde právě paradoxně dopustila toho, že v zájmu zprostředkovatelské třídy celé dekády nezodpovědně deregulovala: tedy regulativní sílu, která se ve společnosti konvergující k organizační dohodě ohledně rámujícího režimu jejího hodnotvorného a alokativního chodu vyskytuje z podstaty, čili neeliminovatelně, odevzdává tržními náhodami zvýhodněným a marketingově akceschopným strukturám, přičemž se prachsprostě předstírá, že taková ideologická propaganda falešných zásluh a potřeb, včetně příslušného rozhodování o orientaci společenského celku, je snad méně manipulativní a efektivní než explicitní a zdaleka ne tak sofistikovaná propaganda neliberálních totalit. Mám už dost toho, jak stále pramálo lidí je imunních vůči sentimentálnímu překrucování podstaty politického zločinu. Má mě zajímat, že irský finančník cítí „vinu“? To je přece jeho osobní problém. Je-li vůbec nějaká metafyzika, nikdo ho metafyzicky nezatracuje. Je ale nutné srovnat účty, protože neuškodil bohu, ale lidem, za něž hypotetický bůh ani jeho služebníci nemají právo co odpouštět. Společnost, která nemá vůli k sebezáchově a zabývá se světem individua, místo aby se starala o to, jak nejperspektivněji pluralitní východiska uplatnit, tenduje k sebedestrukci. Snímek, instruován křesťanským liberálním paradigmatem, předstírá, že společenský problém je vlastně výsostným problémem svědomí, do jehož řešení sama postižená společnost nemá co zasahovat. To je křesťanská usurpace problematiky v době, kdy je třeba radikálně trestat a zjednávat pořádek. Takovou liberální propagandou ochromené státy resignují na svou povinnost dělat svět srozumitelnějším, ustoupí nevolenému a z principu nekompetentnímu arbitru transcendentního vyrovnání, budou stále méně akceschopné, až pod tlakem křesťanské infiltrace všeho nakonec zaniknou. Finančník je svými odpověďmi a vlastně celým stylem dialogu vylíčen jako morální selhání, nešťastná, ba štěstí neschopná, hypertrofovanou dostupností konsumních artiklů znuděná oběť své slabosti vůči démonu chamtivosti a vlastně kouzelný případ příležitosti ke spáse. To navíc vyniká v kombinaci s pokryteckým osočováním katolické církve z téhož hříchu chamtivosti, čímž se de facto hrubě deformuje exaktně doložitelná aktuální pravda, že došlo a dochází k okrádání pracujících na všech možných úrovních, ke globalisačnímu rozvratu v zájmu businessu, těžícímu z apatie konsumenta tam, kde je ještě co konsumovat, a ke glorifikaci hyperparazitní redefinice meritokratického modelu, jakou je kapitalismus. Je občansky nepřijatelný dojem, že zde máme co dělat s problémem osobně morálním, jak se snaží namluvit emoční ladění snímku, a pokud lze ještě co konstruktivního dělat s tímto rozvratem politického myšlení obecně, je to soustavný útlak vůči všemu protestantskému, co se kde chopí příležitosti překrucovat podstatu. Poškozena nebyla morálka a ekonomickou ranou v podobě deprese nebyl vbit jediný hřeb do těla božího, byl znevážen, uražen, ponížen, napaden politický řád a systém soudržnosti, byly zkaženy celé národy, jako se poničí stroj. Pohrdám bohem, který si dovoluje za mě a mé bližní - věcněji: mou třídu - odpouštět těm, kdo měli v životě tolik pohody a času, že si takového bláznivého boha mohli vymyslet, aby v jeho jméně uvedli již tak všudypřítomný vztah příživnické závislosti všech osob mezi sebou v soulad s legislativou a paradigmatem efektivity, takže se příživník za příživníka považuje tím méně, čím je jeho příživnictví mohutnější a bezskrupulóznější, - bohem zlodějů, který předstírá, že třídy nejsou, aby pomáhal v okrádání dál. Pohrdám i jeho ďáblem, který hraje otrocké role v prospěch jeho dobré pověsti, zatímco se svět hroutí. Pohrdám celou tou falešnou apoteosou alibismu, jakou je dualistická metafysika křesťanství, a jestliže si nějaký křesťan hraje na to, že jeho víra a způsob interpretace společenských neřádů a neladů, jímž chce obrátit naše rozhořčení v soucit, jsou politicky neutrálními stanovisky, jimiž nijak nenarušuje chod světské spravedlnosti, zaslouží si být konfrontován s pověšením každého, z jehož činnosti bytní fenomény pracující chudoby, nezaměstnanosti a globálně narůstající socio-ekonomické a kulturní frustrace; má-li se svým bohem pravdu, trestem smrti bude takový případ delegován božímu soudu a společnost si uleví vědomím, že už ji nebude moct poškodit. Takový bůh není problémem víry jako takové, ale politického vkusu, jemuž by faktičnost takové víry samu víru v život jenom zkazila. Křesťan mě chce přesvědčit, že mě má pohoršit chamtivost někoho, kdo se ukájí materiální možností „nachcat“ na umělecké dílo, aby tak snížil hrůzu, která za touto disposicí stojí účetně v podobě milionů ožebračených existencí, většinou slibnějších, než kdy budou potomci těchto jen takovým hloupým bohem snesitelných kazisvětů; je to vrchol arogance, jestliže se chce ještě litovat hovado takových rozměrů, že mu v důsledcích svého počínání nestačí masoví vrazi; umělecky prestižní statky těchto lidí, s jakoukoli historií a původní „aurou“ (Walter Benjamin), nemají už žádnou cenu, protože jako takové symbolizují svět znechucující porážku poctivosti prostých lidských snah a zásluh a nakonec symbolizují výsměch originalitě a jedinečnosti, suverenitě nepodplatitelného génia, již původně představují. Bůh, který není marxista, nakonec vždycky pošel na svou prolhanost, a jediným věčným opravdovým bohem je svatá bezbožnost: poctivé vědomí, že jsem neublížil bohu, že jsem se neprovinil vůči neznámým bytostem mrtvého nebo fantaskního světa, ale přítomnému člověku. Člověk nesmí mít slitování s perversními bohy intelektuální zahálky, nechce-li na ně zaniknout. () (menej) (viac)