Temný prípad - Série 2

„Pain is inexhaustible. It's only people that get exhausted…“ Bolest jako hybná síla všeho. Ať už ta vnitřní, otevírající staré jizvy a živící démony a nebo ta vnější, která rapidně urychlí přístup k informacím a potřebám. Jak by řekl Takashi Miike, slova vytváří lži, ale bolesti lze věřit.. Temný písař Nic Pizzolatto hraje jiný zápas, ale liga je to stejná. Komplikovanost jeho příběhů není o nedostatku respektu směrem k divákovi. To divák musí projevit respekt směrem k příběhu, který mu to pak vrátí měrou vrchovatou. Hlavní herecké kvarteto brilantní, přesto si dva zaslouží vyzdvihnout. Vince Vaughn jako gangster s rovnou páteří a pevným stiskem svůj trénink na Brawl in Cell Block 99 pojal velmi zodpovědně a Colin Farrell si nejednoznačností Raye Velcora dokázal říct o nenávist, lítost i pochopení. Jejich společná scéna v kuchyni u ranní kávy či hovory v klubu, kde podle hudebního repertoáru nechodí hosté načerpat optimismus, byly pro mě jedním z mnoha malých vrcholů série. A teď vstříc trojce. Jméno Saulnier šponuje má očekávání.. (03.01.2019)

Dvojka je jiná. Je hodně temná, je zvrácená, drsná a stále si udržuje v rámci televizní tvorby nesporný kvality. Už to ale nepůsobí jako film. Zato se to víc blíží telenovele. Jsou tu tři hlavní postavy - to je OK, jenomže ke každý z nich se váže tlupa dalších. Děj se tedy spíš než samotným případem, zabývá právě jimi. Takže pokud vám pomalý tempo vadilo v řadě první, řada druhá vás unudí k smrti. Charakterově navíc žádná z postav nesahá McConaugheymu či Harrelsonovi ani po kotníky, nevytvoříte si k nim tedy žádný vztah (nejvíc překvapil Vince Vaughn). Je ale fajn, že i tady je obsažený jistý mystično. Nejedná se ale o existencionálno či duchovno jako v jedničce, ale o osudovost - zdánlivě nekonečná změť cest a možností, stejně ale dojedeme k jednomu - stejnýmu - konci. TAK TOHLE BYLY POCITY PO PRVNÍ POLOVINĚ. Následující čtyři díly mě ovšem neskutečně sundaly. Všechny ty zdánlivě zbytečný příběhy, všechny ty zprvu přebytečný postavy najednou začínají zapadat do celkový skládačky, kdy od prvního dílu přes záběry proplétaných cest a možností, jsme vedeni až do nejhlubšího podsvětí, ze kterýho ve finále vede jen jedna jediná „pěšina“! Ve výsledku ani nelze porovnat první řadu s druhou, nutno přistupovat ke každý zvlášť a hlavně jinak. 9/10 (10.12.2015)

Horšie herecké výkony, to uznávam. Rachel, Vince a Taylor Kitch, sú herecky niekde úplne inde ako McConaughey s Harrelsonom. Farrell vynikajúci. Zato obsahovo to porovnávanie neberiem. Jedná sa o úplne iný príbeh, založený na odlišnej práci jak s tempom, tak s emóciami. A hlavne s žánrom! Spoločné majú vlastne len vyvrcholenie v závere štvrtej časti a následný zlom. Kde bola prvá séria "rodinná", je druhá chladná; Kde bola prvá "duchovná", je druhá drsná a odťažitá. Kde Woody a Matthew riešili jeden a ten samý prípad a vzájomné vzťahy, tam riešia postavy druhej série širší kontext a každý vlastné pokazené životy. Nehrá sa tu rovnaká hra. A to je dobre. Pizzolatto je niečo jak seriálový Haggis, proste prvotriedne remeslo, pri ktorom mu všetci vyčítajú, že nie je stále rovnaké. 100% (11.12.2015)

Druhá série znovu výborně míchá klišé & brak společně s precizní řemeslností (a taky má znovu postavu s úchylným knírem, nevěřím, že je to náhoda). Změna ve vyprávění a příklon k vyšším hrátkám korupce a politiky funguje, rozšíření hlavních postav na čtyři je dobré, protože jsou to právě postavy, které si nesou nejvíc klišé atributů a pokud by měl příběh stát jen na dvou postavách, nejspíš by děj neutáhli, dobrým hereckým výkonům navzdory. Fajn je i zapojení postavy "druhé strany zákona," které také docela osvěžuje. Závěr seriálu je silný, přestože se limitně blíží kriminální telenovele. (05.10.2019)

Vlastně je to -dalo by se říct- diametrálně odlišné od první sére. Kde byla jednička v detektivní zápletce silná, jednoduchá a přímočará, tam je dvojka překombinovaná, přelidněná, lehce nepřehledná.. Kde v jedničce vytasili videokazetu, tam ve dvojce "šaškujou" na párty. Kde jednička ve finále vyznívá optimisticky a vše uzavírá, tam je dvojka vlasně nedořečená a lhostejná. Jediné co opravdu funguje jsou zase jednotlivé charaktery. Sice už mezi nimi není ta chemie jako mezi dvojicí z jedničky, ale samy o sobě jsou parádně napsané a zase je v nich obrovský kus pravdy. (17.04.2017)