Nebo nad Berlínom

Když se někoho zeptáte na nejoblíbenější německý film, většina vám velmi pravděpodobně doporučí filmy jako Metropolis, Ponorka, Nekonečný příběh nebo Klepání na nebeskou bránu. Velmi pravděpodobně ovšem dojde i na doporučení právě Nebe nad Berlínem, snímku Wima Wenderse, který za film v roce 1987 obdržel na Filmovém festivalu v Cannes cenu za nejlepší režii. Wenders ve svém filmu nahlíží na život andělů, kteří neviditelní naslouchají myšlenkám obyvatelů Berlína a jeden z nich zatouží po tom stát se člověkem. Wendersovo Nebe nad Berlínem je vskutku výjimečným filmem. Jde přesně o ten typ filmu, který dost možná potřebuje po jednom zhlédnutí ještě další zhlédnutí, aby člověk dostatečně mohl ocenit jeho nezpochybnitelně vysoké kvality a ve vší té poetičnosti se lépe zorientovat. Jde přesně o ten typ filmu, který vyžaduje diváckou pozornost, za odměnu ovšem rozdává skutečně speciální zážitek.   Vizuálně vtahující podívaná, kterou doprovází úžasný soundtrack Jürgen Kniepera a především se může opřít o silné herecké výkony. Skvělý Bruno Ganz, velmi dobrý Otto Sander a bravurní Peter Falk v roli sebe samého. Vtahující zvuk je jen třešničkou na dortu tohohle velmi specifického filmu, který se zaobírá smyslem života a dokáže přitom prodat fungující romanci. Přitom je to do jisté míry tak trochu lidsky nepříjemné, přesto se ovšem pozornost u Nebe nad Berlínem ztrácí těžko. Je to přesně ten typ filmu, který valná většina lidí popíše jako ten film, kde se většinu času nic neděje. Což je pochopitelně tak trochu úsměvné. Není to film pro každého, především ne pro lidi toužící po chvíli sledování něčeho, kde můžou bez obav vypnout mozek. Wendersův pohled na svět je ovšem vtahující a skutečně zajímavý. Příběh o dvou andělech pomalu plyne, obsahuje ovšem spousty silných momentů. A především v moment, kdy dojde na zásadní událost a nástup Nicka Cavea and the Bad Seeds též dojde k uspokojující tečce celého příběhu se silnou pointou.   Je to jednoduše skvělý film, který se jen nesleduje dvakrát snadno. Automaticky může někomu přijít nezajímavý a o ničem, jde ovšem právě o to, aby se u Nebe nad Berlínem zapnul mozek. Zmáčknutím tlačítka se najednou zjeví skvělá poetická romance s výjimečným pohledem Wima Wenderse (a spoluscenáristů Petera Handkeho a Richard Reitingera) na svět. Ten typ uměleckého filmu, kterému by měl dát šanci každý. I když toho filozofování nad smyslem života možná pro někoho bude příliš moc...... (02.08.2021)

Velice zvláštní, filozoficky laděný film vyprávěný více myšlenkami, než slovy. Andělé si jen poletují po městě a poslouchají lidské vyprávění, čtou lidské myšlenky a vnímají lidské prožívání (mimochodem pro jejich perspektivu je použit velmi pěkný kamerový filtr). Touží být lidmi. Snímek je velmi poetický, lyrický, transcendentální, ale časem se začne opakovat a divák si najednou uvědomí, že je to vše velmi efektní, ale chce to posun dál, neboli pointu - ta samozřejmě přijde, jenže když se tak stane, poetičnost a kouzlo "Křídel touhy" začne mizet. Láska ve filmu není vůbec prožitá, je nepůsobivá a chladná. Po tak příjemné první polovině je cca poslední půlhodina spíše zklamáním a nudou. 6/10 (06.05.2009)

Tahle podivná pohádka pro dospělé mi vůbec nesedla. A dlužno dodat, že Wendersovo neskromné srovnání se s Tarkovským, případně ještě neskromnější s velkým vypravěčem Truffautem, je na přes ústa. Nezbývá mi, než závidět těm, kteří tento film pochopili, případně slyšeli, že je dobrý, a tak aby se nezesměšnili před kolegy pseudointelektuály, tvrdí, že je úžasný. Ale těm druhým vlastně není co závidět. (09.06.2012)

O existenci tohoto filmu vím minimálně od roku 2002, kdy Rudiš literárně debutoval knihou Nebe pod Berlínem, jejímž názvem Wendersův film parafrázoval. A celé ty roky jsem kolem něj chodil a stále si nebyl jistý, jestli ho vlastně chci vidět. Když jsem se k tomu po nekonečném váhání konečně odhodlal, zklamaně jsem seznal, že kdybych ho dál ignoroval, o nic bych nepřišel. Filmu asi nelze upřít jisté formální kvality, jako je krásná kamera, působivé lokace, výborné obsazení, apod., ale osobně jsem ho celý spíše protrpěl. A nevytrhne to ani výskyt Nica Cavea - snad proto, že ten už mě taky tolik nebere jako dřív. Celý ten lyricko-éterický háv, na němž se tento film vznáší, jsem osobně shledal nesnesitelným - a zoufale banálním. Lidem, kterým se tento film líbí, to upřímně přeji, ale osobně se k nim bohužel řadit nemůžu - a ze všech Wendersových filmů, které jsem kdy viděl, mě tento jediný téměř zcela minul. Stane se - snad kdybych film viděl za jiných okolností a v jiném rozpoložení... i když, ne, asi moc nevěřím, že by se mi to mohlo někdy líbit. (05.03.2016)

Nemám nic proti filosofujícím romanťárnám, které nikam nespěchají, ale když se polovina filmu skládá z totálně zbytečných scén, začne se ne úplně ideálně naladěný divák chtě nechtě nudit, a výrazněji pak nepomohou ani solidní herci, magická hudba, vymazlený vizuál a myšlenkami protkaný scénář. Chápu úmysly, ale nejsem s nimi přes všudypřítomný chlad a odstup filmu schopný navázat jakýkoliv kontakt. (23.12.2009)