V běhu času

Nádhera. Pokud má někdo dojem, že se ve filmu nic neděje, ať si počká na konec a ona mu to paní majitelka kina vysvětlí. Oslava filmařiny jako takové, hudby a obrazu a svobodomyslnosti lidských dušiček, čímž zjevně nedisponuje chrápající kolega malarkey. Viděno v rámci festáčku Německá filmová pavlač. (30.07.2017)

Na filmového staromilce jako jsem já zapůsobila tato téměř tříhodinová road movie jako blahodárný balzám. Černobílá kamera, vizuálně čisté záběry, pomalé tempo vyprávění, minimum postav i replik, dokonalý hudební doprovod, symbolický přesah... jak bolestný protiklad ke všem těm vizuálně přeplácaným, protivně užvaněným, obsahově vyprázdněným a brutálně rychle sestříhaným moderním filmům, které mě tolik vyčerpávají. Wenders sice není vyloženě můj oblíbený tvůrce a některé momenty v tomto filmu mě poněkud zaskočily (scény s defekací, masturbací či močením), přesto si myslím, že je to výborná road movie, která s lety zraje jako víno. UPDATE 23.2.2020 - Když jsem po letech dostal chuť vidět to znovu, bohužel už to na mě tak nezapůsobilo jako kdysi. Místy se mi tam dost vkrádala nuda a v duchu jsem to posouval dopředu, což je určitě škoda. Člověk asi musí mít na takový film náladu, aby ho dokázal náležitě docenit, což se ne vždy podaří. Navíc ta kadící scéna je fakt hodně bizarní. Přesto se mi to jako celek ale líbilo, protože tam zazní pár zajímavých myšlenek a protože ta jízda po starých německých kinech má prostě něco do sebe, včetně toho hezkého závěru se zásadovou majitelkou kina, které raději nepromítá, než by promítalo blbosti. O kouzelném finálním záběru nemluvě - v neonovém názvu kina WEISSE WAND svítí pouze tři písmena, která dávají dohromady END. (25.03.2012)

Anonymní místa, bezejmenní lidé, nekončící dálky silnic, z kterých kdykoliv můžeme odbočit a zastavit se třeba na opuštěném břehu řeky. Utéct od minulosti, nezajímat se budoucností, žít jen přítomností. Je to bezstarostné a snadné být nevázaní, tak proč to měnit...Ale je svoboda opravdu to, co nejvíc chceme? Wenders v této zvolna plynoucí, atmosférické roadmovie napovídá, že stojí za to si uvědomit, že smysl života spočívá přece jen v něčem jiném... (04.10.2011)

Skoro trojhodinová odyssea Wima Wendersa tentokrát u mňa zapôsobila dokonale. Príbeh priateľstva dvoch mužov, roadmovie so silným presahom, štúdia o slobode a osamelosti, kritika úpadku kinematografie v Nemecku 70-rokov (taký väčší sexualdirndlharašment), hľadanie tej správnej životnej cesty - to všetko je tento (pre mňa) vrcholný snímok Wima Wendersa ocenený v roku 1976 na festivale v Cannes. Zo zaujímavostí - film nemal pôvodne scenár (pred natáčaním existovalo akurát 5 stranové exposé) a nakrúcalo sa v priemere 20 hodín denne s tým, že scenár sa dopisoval v noci. Vznikol však silne sugestívny film s výborným soundtrackom, ktorý sa mi dokonale dostal pod kožu a donútil ma pouvažovať nad otázkami prístupu k životu a miesta (pocitu) slobody v ňom . (31.08.2005)

Četl jsem tu zdejší komentáře a vesměs chápu nadšení z filmu. Wim Wenders umí z prdu udělat kuličku. Film si totiž vysloveně na nic nehraje. Naopak rozjíždí nekonečně dlouhou road-movie, kde zajímavé jsou některé dialogy. Záměrně říkám některé, protože jich tam obecně zase tak moc není. Pak také některé záběry kamerou, u kterých se dá dobře pochrupkávat. Ale hlavně je tu scéna, kde jedna ze dvou hlavních postav sere přímo před kamerou. Je to dlouhé, intenzivní a myslím si, že podobně hypnoticky už na nikoho, kdo sere přímo před kamerou, koukat nebudu tak, jako v případě tohoto filmu. (11.02.2018)