Člověk ze železa
Człowiek z żelaza
Man of Iron
Man of Iron
Réžia:
Andrzej WajdaScenár:
Aleksander Ścibor-RylskiKamera:
Edward KłosińskiHudba:
Andrzej KorzyńskiHrajú:
Jerzy Radziwiłowicz, Krystyna Janda, Marian Opania, Irena Byrska, Wiesława Kosmalska-Maklakiewicz, Bogusław Linda, Franciszek Trzeciak, Janusz Gajos (viac)Obsahy(1)
Reportér Winkel dostal na jeseň 1980 za úlohu urobiť reportáž o štrajku robotníkov v gdaňských lodeniciach. Sústrediť sa má najmä na jedného z vodcov štrajku Macieka Tomczyka. Postupne si uvedomuje, že jeho šéfovia chcú Tomczyka kompromitovať a spoznávajúc skutočnú pravdu nadobúda Winkel presvedčenie o oprávnenosti požiadaviek štrajkujúcich... Film nakrútený so závideniahodnou pohotovosťou priamo v centre štrajku a využívajúci dokumentárne sekvencie o vzniku Solidarity je voľným pokračovaním Človeka z mramoru. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (44)
Asi je chyba, že som Človeka zo železa pozeral pred Človekom z mramoru, keďže sa jedná o priame pokračovanie. Tým pádom mi dej pripadal trochu zmätočný a prispela k tomu aj moja malá znalosť poľských dejín. Wajda nám ich však podáva v zaujímavom scenáristickom konštrukte a dokáže v ňom vyhrotiť poriadne emócie, ale nikdy nie melodramaticky. Spletitému príbehu pozostávajúceho z retrospektív prispievajú autentické dobové dokumentárne zábery, kde aj každý politický ignorant spozná Lecha Walesu. Človek zo železa pôsobí ako film z 90. rokov, kde už bolo víťazstvo skutočnosťou a je úctyhodné, že tento film bol natočený v dobe, keď nebolo jasné vôbec nič. Napríklad či si zaňho režisér tiež niečo neodsedí. To ale iba tipujem. Mohutná dĺžka by bola znesiteľnejšia, ak by som prvú časť videl a chápal širšie súvislosti v podstate jedného rozvetveného príbehu. ()
Člověk z mramoru je nejen zajímavou výpovědí o jisté době, ale i formálně vybroušený, Člověk ze železa již pouze na dobrém nápadu, jehož původcem je mimochodem Godard, pouze parazituje. Vysoce lze hodnotit Wajdovu odvahu natočit kritický film v době, kdy kritika komunistů vyžadovala odvahu. Dopomohla tomu určitě euforická atmosféra z doby vzniku Solidarity. Člověk z mramoru pro své natočení určitě vyžadoval mnohem větší dávku odvahy. Člověk ze železa na jednu stranu těží z toho, že je takřka přímou výpovědí o době vzniku Solidarity, na druhou stranu se právě tento fakt stává jeho největší přítěží. Celý film je značně afektovaný, svým nadšením připomíná budovatelské snímky z padesátých let, čemuž bohužel odpovídají i herecké výkony. ()
Polským přátelům se díváme na paty nejenom v tomto případě. Skutečnost, že film byl natáčen a do kin uváděn v Polsku mimořádného stavu osmdesátých let, vůbec frustruje: u nás by vzdáleně této laťce odpovídal rok Pražského jara (ŽERT), ale aby takto aktuální námět mohl být pojednán s tak pro režim brutální věcností a přesností a aby se jedním z jeho hlavních hrdinů stal skutečný Lech Walesa, to skutečně u nás ani v době největší tolerance režimu k alternativnímu světu disentu a šedé zóny nemá obdoby. Napětí v tomto filmu budeme hledat marně. Jeho poslání totiž nespočívá v atraktivním napínavém ději, ale v divácky vděčném ztvárnění ožehavého tématu, pojednaném Wajdou s velkou vnitřní kázní a ohromující uměleckou bezprostředností. Zdá se být až snovým, že téma, pro některé nejen naše tvůrce volající po spíše publicistickožurnalistickém ztvárnění, je tu pojednáno do zralého a nanejvýš poučeného uměleckého tvaru. Na první pohled uchvátí, že ČLOVĚK na natáčení až pohádkově ožívá, že vše do sebe zapadá se snadností, která je ovšem jen velmi zdánlivá a předpokládá důkladnou znalost prostředí, potřebný autorský nadhled a schopnosti opravdu tvořivé v dalších částech práce. Film je pomníkem nejenom událostí r. 1980, ale i těch gdaňských, o deset let starších, v nichž bylo patrné přímé odeznívání Pražského jara. Neméně věrohodně působí i postižení policejního a mediálního komunistického prostředí. Kvalitní výběr herců patří k tradičním přednostem wajdovského osvojování tématu. Dokument, který je povýšen na výsosotné umění, pandán nadnárodního významu k československým budovatelským filmům padesátých let. V tom tkví pro někoho až příliš latentní, ale o to skutečnější dramatičnost děje, atraktivnost jen zdánlivě šedého všedního dne, štafeta, předávaná s pověstnou polskou zarputilostí z jedné do druhé generační ruky. Pokud bychom hledali obdoby v naší národní kinematografii, nalezneme je v zdánlivě méně výrazných dílech typu děl jako OBŽALOVANÝ, STATEČNÁ SLEČNA, SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN a asi nejvíce v průhledně alegorické BÍLÉ PANÍ. Ale i tato díla si ponechávají poslední zbytky někdejšího budovatelského idealismu a o otevřenosti, věcnosti a pronikavosti wajdovského rukopisu si mohou nechat dát zdát. Polský velikán světového věhlasu se tak stal velkým kronikářem polských dějin dvacátého století a jeho tragických momentů počínaje dílem nejzralejším - KATYNÍ - , jež stojí na konci jeho hvězdné umělecké dráhy, na něž jen zdánlivě navazuje naopak dílo rané - POPEL A DÉMANTY, které zobrazuje poslední okamžiky polské poválečné protikomunistické rezistence. Polské kinematografii jen svědčí, že na na tento velký úkol není Wajda osamocen. Před velkou a námi často nedoceňovanou kinematografií hraného filmu našich severních sousedů bychom měli smekat. V polistopadovém čase Česka zvláště často. Srovnání, které nám nabízí, pro nás totiž vyznívá až příliš jednoznačně a nelichotivě. ()
(1001) Film opakuje vypravěčské schéma Člověka z mramoru a ve filmařském slova smyslu není ani tak svěží a ohromující jako předchůdce, ale styl zrovna u tohoto díla není podle mě důležitý, protože se jedná o trochu jinou kategorii. Zatímco Člověk z mramoru je film intelektuální, Člověk ze železa je film ze srdce. Hlavní hrdina a zjišťované informace nejsou tentokrát tím nejdůležitějším, nejzajímavější je celá situace a všechny okolnosti. Jak řekla moje kamarádka: Když si člověk představí, že by v té době u nás vznikl film, ve kterém by hrál Havel, natož aby žehnal svatebčanům bílými karafiáty demokratické manželství... ()
Galéria (22)
Zaujímavosti (1)
- Jedná se o první a pravděpodobně na dlouhou dobu jediné pokračování, které na festivalu v Cannes získalo Zlatou palmu. (Mr.Hudson)
Upraveno v březnu 2022. Člověk ze železa jest politickým eposem. Andrzej Wajda dokonale využil poměrně krátkého času svobodnějšího vyjadřování k rychlému natočení politického manifestu a uvedl ho do kin ještě před zákazem filmu po vyhlášení válečného stavu v prosinci 1981, což byl akt rozhodné odpovědi moci na události filmem zobrazované. Z díla vyvěrá nadšení z historických chvilek polské komunistické společnosti a víra v konstruktivní budoucnost, byť to bylo vzhledem k následujícímu nakonec předčasné a omylné. Wajda využil svého předchozího vyrovnávání s komunistickou přítomností i toho nevyřčeného a navázal na to. Jde sice cítit jistá nevyrovnanost a nedodělanost v bezprostředním výrazu zápletky a jednání (rychlost přeci jen byla závratná), ale na působnosti a působivosti to mnoho nevytrácí. Po stalinistické éře Člověka z mramoru se naráží na březen 1968 (což nebyly jen studentské bouře, a celá krize vyvrcholila mohutnou antisemitskou kampaní a masovou emigrací zbytku židovské populace), prosinec 1970 (velmi krvavé potlačení dělnických protestů v Gdyni, Gdaňsku a Štětíně) a červen 1976 (nechvalně potlačené dělnické protestní akce v Radomi). Hlavní událostí je samozřejmě nástup a aktuální uznání Solidarity, nekompromisní stávkový postoj dělnictva a vlna euforie z dosaženého vítězství. Budoucnost polského lidu se zdála být růžová, národní vyrovnávání s politickým traumatem doby stálo na počátku. Hlavní hudební podkreslení Andrzeje Korzyńskiho je typickou hudební notou přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Dav se i přes zjevnou slovanskou nejednotu stal nakonec soudržným ve svém boji za vlastní potřeby a snesitelnější životní podmínky. Hlavní postavou filmu je Winkel (zajímavý Marian Opania), charakteristická lidská bolest pod komunistickou nadvládou. Poslušný občan, neboť strach je mocnou poháněcí silou. Vnitřní přerod je bolestivý, neboť pod dojmy zkušeností se už dávno přestalo věřit. Hrdinou jest Maciek Tomczyk (zajímavý Jerzy Radziwiłowicz, taktéž v roli svého otce Mateusze Birkuta), bojovník za dobro a pravdu, pokračovatel boje svého otce, korunovaný svatozáří. Boj je vymezením se od té všudypřítomné společenské nespravedlnosti, ale i rodinným prokletím. Hlavní ženskou postavou je Agnieszka (již ne tolik afektovaná Krystyna Janda), Maciekova žena, uvyklá již na životní změnu, vždyť pro svůj dřívější postoj se to ani jinak nemohlo stát. K výraznějším postavám tu patří Maciekův bývalý vysokoškolský spolužák a Winkelův známý s vlastním pohodlnějším životním postojem Dzidek (sympatický Bogusław Linda) a stará a dobrým lidem přející paní Hulewicz (příjemná Irena Byrska). Z dalších rolí: jedna z výraznějších postav stávkujícího dělnictva Wieslawa Hulewicz (Wiesława Kosmalska-Maklakiewicz), gdaňský Winkelův zadavatel akce se záchvaty Badecki (Franciszek Trzeciak), úkolující místopředseda Rozhlasového vysílání (Janusz Gajos), gdaňský trénující kapitán Wirski (Andrzej Seweryn), velmi opatrný televizní redaktor (Bogusław Sobczuk), hlavní tvář tehdejší událostí (autentický Lech Wałęsa), přední osoba doby (autentická Anna Walentynowicz), nebo stranický tajemník v Gdaňsku doby (autentický Tadeusz Fiszbach). Film Člověk ze železa je jedinečnou ozvěnou své doby, nemá odstup, ale nadšení a vyrovnávání se s politickými aspekty doby. Působivý (byť lze mnohé vytknout) politický manifest za svobodu člověka. Aneb když jedinec oddálí splnění úkolu, stává se přímým svědkem něčeho neočekávaného. () (menej) (viac)