Človek zo železa

Velice kvalitně natočený snímek, ale že si tu nikdo z uvědomělých uživatelů nestěžuje na ideologickou předpojatost? Zvláštní. Film totiž není nic jiného než hagiografické vyprávění o dobru a zlu, je to jakýsi obrácený budovatelský film, v němž se namísto socialismu a spokojených dělníků buduje morální demokratický život pomocí nespokojených dělníků. Když se něco převrátí z hlavy na nohy, tak se jen vymění znaménka, ale struktura zůstane stejná... Co je ale ve filmech budovatelských (komunistických) ideologie a propaganda, je zde - v situaci o 180 stupňů otočené - odraz pravdivých dějin, samozřejmě. Wajda se zjevně jako pravý Polák systematicky snaži svými filmy budovat legendy o svém národě, což možná může imponovat Polákům, ale lidem, kteří vidí pod žvásty o "životu v pravdě", posvěcovanými navíc neustálým (modloslužebným, pro někoho těžce morálním) "ve jménu otce i syna i ducha svatého" jen jinou formu vlastní zaslepenosti, se tato agitka jeví i díky své délce jako ne příliš příjemný zážitek. (18.06.2014)

Skvěle se zde doplňuje a završuje děj Člověka z mramoru, a i když film není tak formálně nápaditý jako jeho předchůdce, tento nedostatek zase vyrovnává silou dobového svědectví. Solidarita a to, co jí předcházelo, je zde ukázána téměř dokumentárně. Snímek také funguje jako injekce odvahy a jako léčebná kůra proti morálním kompromisům. Kéž by se i u nás točily takhle pravdivé filmy... (31.10.2008)

Člověk z mramoru je nejen zajímavou výpovědí o jisté době, ale i formálně vybroušený, Člověk ze železa již pouze na dobrém nápadu, jehož původcem je mimochodem Godard, pouze parazituje. Vysoce lze hodnotit Wajdovu odvahu natočit kritický film v době, kdy kritika komunistů vyžadovala odvahu. Dopomohla tomu určitě euforická atmosféra z doby vzniku Solidarity. Člověk z mramoru pro své natočení určitě vyžadoval mnohem větší dávku odvahy. Člověk ze železa na jednu stranu těží z toho, že je takřka přímou výpovědí o době vzniku Solidarity, na druhou stranu se právě tento fakt stává jeho největší přítěží. Celý film je značně afektovaný, svým nadšením připomíná budovatelské snímky z padesátých let, čemuž bohužel odpovídají i herecké výkony. (27.02.2022)

Asi je chyba, že som Človeka zo železa pozeral pred Človekom z mramoru, keďže sa jedná o priame pokračovanie. Tým pádom mi dej pripadal trochu zmätočný a prispela k tomu aj moja malá znalosť poľských dejín. Wajda nám ich však podáva v zaujímavom scenáristickom konštrukte a dokáže v ňom vyhrotiť poriadne emócie, ale nikdy nie melodramaticky. Spletitému príbehu pozostávajúceho z retrospektív prispievajú autentické dobové dokumentárne zábery, kde aj každý politický ignorant spozná Lecha Walesu. Človek zo železa pôsobí ako film z 90. rokov, kde už bolo víťazstvo skutočnosťou a je úctyhodné, že tento film bol natočený v dobe, keď nebolo jasné vôbec nič. Napríklad či si zaňho režisér tiež niečo neodsedí. To ale iba tipujem. Mohutná dĺžka by bola znesiteľnejšia, ak by som prvú časť videl a chápal širšie súvislosti v podstate jedného rozvetveného príbehu. (30.06.2014)

Strach a hnus v pozdně socialistickém Polsku, to bude z našinců bavit asi jen málokoho. Prazáklad děje tkví v předchozím Člověku z mramoru, ale divák se může poměrně solidně orientovat i bez znalosti původního díla. Hlavním hrdinou je novinář Winkel. Sloupek o dobré náladě ve společnsoti by asi nenapsal, navíc máme možnost ho vidět v značně pokřiveném světle. Tenhle opilý mužík nebude hrdinou, nemá k tomu předpoklady. To nic nemění na tom, že ve své okleštěné pozici odkrývá (mnohdy nevědomky) úděl každého, kdo si jednou zadá s totalitní mocí. Přivinout si ji příliš blízko k tělu končí rozpadem osobnosti, ale cožpak tak nekončí i osud revolučně smýšlejícího Tomczyka? Zkrátka, Wajda je dobrým pozorovatelem a zdaleka se nestaví do pozice jednoznačného vykladače dějin. V době vzniku filmu měl už zasebou konec konců dostatečnou životní zkušenost, aby si to mohl dovolit. (24.01.2010)