Kdysi byli bojovníky

Sociální drama, které se v určitém okamžiku vždy trochu odkloní od realistického způsobu zobrazení a divákovi tak sledování naprosto šílených obrazů v životech hlavních hrdinů trochu ulehčí. Je to zvláštní způsob, ale funguje. Dohromady to vytváří zvláštní pocit jinakosti, díky kterému si film určitě zapamatujete a i po delší době ho v hlavě bez problémů oddělíte od ostatních. Já jsem měl to štěstí, že jsem si o obsahu filmu nic nepřečetl, takže zvrat, který po nějaké té úvodní půlhodině nastane, mě silně překvapil a zcela přikoval moji pozornost. Gradace celého toho zmaru navíc funguje na výbornou, takže celá dramaturgická stavba dává svůj jasný smysl a nestalo se mi tak, že bych se někde v polovině filmu začal nudit. Má jediná výtka by tak snad šla k hereckým výkonům. Ty mi občas přišly až moc teatrální, ale právě to naštěstí zachraňuje občasná stylizace (třeba využití hudby a ruchů v násilných scénách) a ten zmíněný pocit jinakosti. Hodně silný film. 8/10 (03.03.2019)

Na tento film jsem už několikrát tady narazil a pokaždý mě překvapilo, jak ho všichni hodnotěj vysoko. Ale vždycky jsem to vypustil z hlavy a na film zapomněl. Včera jsem na film narazil opět, když jsem tak šmíroval po profilu jednoho uživatele, kterej tento film zařadil mezi svý nejoblíbenější. Tentokrát jsem si řek, že se na to už fakt podívám a film jsem si hned stáhnul. Na úvod ještě takovou malou odbočku... Když před pár lety zemřel Pauly Fuemana ze skupiny OMC, objevily se o něm na internetu nejrůznější články. Mimo jiné se tam třeba psalo, jak prožíval bouřlivý mládí na předměstí Aucklandu v jakýsi chudinský čtvrti Otara, která figuruje i v názvu skupiny (OMC = Otara millionaires club). Podle těch článků to vypadalo, že snad vyrůstal někde v Bronxu, tak jsem si řikal, že to je všechno asi dost přehnaný a vycucaný z prstů. Po zhlédnutí tohoto filmu si řikám, že to asi moc daleko od pravdy nebylo. Jinak právě čtvrť Otara je na imdb uvedena mezi lokalitama, kde se natáčelo. Co se filmu týká, tak příběh o tom, jak otec alkoholik terorizuje celou rodinu, nepřináší celkem nic novýho pod sluncem. Ale narozdíl od různejch podobnejch filmů made in USA, tohle působilo opravdu strašně depresivně a beznadějně. Trochu to kazí konec filmu, kde se najednou objeví nějaká ta naděje, která spočívá v síle ducha, návratu k tradicím, atd... Jinak ty maorové mi svym chovánim a způsobem života dost připomínali naše rómský spoluobčany. Celkově bych to viděl tak na 75%. (30.12.2012)

Opravdu hodně drsné podobenství o lidech, kteří se narodili do jiné doby... Temuera Morrison je skvělý, ostatní také... Hodně znepokojivý a maximálně reálný film, který se opravdu nedá vidět víckrát, ale vidět ho je povinost. Já se na něj těšil rok, a musím říct, že mnohonásobně přesáhl moje představy.. (06.04.2006)

,,NAŠI LIDÉ BYLI KDYSI BOJOVNÍCI. NE JAKO TY, JAKEU. MĚLI MANU. HRDOST. MĚLI DUCHA. KDYŽ MŮJ DUCH PŘEŽIL 18 LET S TEBOU, TAK PŘEŽIJU VŠECHNO“..... /// Kdo by tomu věřil, že na N. Zélandu maj podobný bojovníky jako MY. Jak moc si jsou podobní? Tak to je vlastně největší překvapení. Gangy, podpora, kérky, chlast, hulení, ženský co nemaj na výběr. A takovej ,,svalouš“ Jake, když roztočí ty svoje lopaty....tak si může bejt manželka jistá, že ji druhej den nikdo nepozná. Děcka se těšej na rodinnej vejlet – za bráchou do děcáku ....prostě důkladná sonda do života ČÁSTI původních obyvatel. Jeblý Maoři..... (a svět, ve kterým by ti ,,naši“ nepřežili asi ani den) ve filmu o tom, že těžkej život nemá jen vlk (ten jak nosí ty noviny), ale i Maorské děti. NEBREČ, TO TI NEPOMŮŽE! Tady moc optimismu nenajdete a asi ani nebudete řešit kameru a tyhle kraviny. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chtěl bych naučit manželku poslušnosti ,,po Maorsku“. 2.) Zjistím, jestli ,,lidé“ u nás žijou jako Maoři, nebo jestli Maoři žijou jako ,,lidé“ u nás. 3.) Miluju Haku! (Vyser se furt na ženský a tanči!) 4.) Thx za titule ,,Bobulix“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ ** (26.04.2012)

Velice syrové, a vzhledem k tématu depresivní drama. Jenže jde o vhled do duše Maorů, kteří kdysi byli bojovníky, patřila jim celá země, a dnes z nich jsou trosky, nejsou nic. Zbývá jim jen držet pusu a krok, a maximálně se tak opít a někoho zmlátit. O co horší je to u rodičů, jak to asi může vypadat u jejich dětí, postižených touto rodinnou a neustále s sebou nesenou kletbou? Lee Tamahori neskutečně sugestivně vtáhl do světa, který je nám cizí, ale přibližíl nám ho, jak jen to šlo. (15.02.2016)