Kdysi byli bojovníky

Nedávam plný počet na každý dojemný film - citové vydieranie mi skôr vadí, nie však, akje jedinou možnosťou. Vzhľadom na vyústenie príbehu a to, čo prišlo po zhruba hodine zoznamovania sa s postavami, špinou, depresiou a biedou; Zoznamovania sa s rodinou, ktorá si navzájom ubližuje, chybuje a trpí; Má svoje sny a nechce si pripustiť, že všetko bude iba horšie; že tam somewhere over the rainbow možno je lepší svet, ale ona nie je a nikdy nebude jeho súčasťou; a že zo všetkého toho utrpenia vedie iba cesta rozkolu alebo smrti... Vzhľadom nato, čo túto rodinu postihlo, by bolo natočiť o nej film bez jedinej slzopudnej scény, prinajmenšom neľudské. Emocionálny ohňostroj, tak by som to nazval. V priebehu hodiny a pol sledovania bolestivo detailnej sondy do súkromia obyvateľov jedného - Stredozemi na hony vzdialeného, novozélandského slumu, sa vo mne vystriedala asi desiatka rôznych, prevažne nepríjemných pocitov. Od ľútosti, cez nenávisť, až po pocit zadosťučinenia (s už pramalým významom pre jeho aktérov). Na rovinu, Once Were Warriors nie je Mesto bohov. Nebehajú tu päťročné deti so zbraňami a až na jednu-dve scény, nebudete odvracať zrak. A v tom to je. Túto rodinu nehnala do záhuby sociálna situácia, ani nehostinnosť tamojších podmienok, ale ona samotná. Muselo sa niečo stať, pretože inak by trpeli večne. Film o tom, že aj čierna je jednou z farieb dúhy (aby som tak zacitoval)... Česť Tamahorimu, že netlačil na pílu, príbeh zbytočne nenaťahoval (ani na tie - pre žáner typické dve hodiny) a odrazu to v najlepšom ukončil. A aj keď uznávam, že so svojim filmom nedosiahol až na špičku, plné hodnotenie mu tam s radosťou dám. Minimálne zato, že sa na nič nehral. (13.03.2013)

Film z obyčejného života - syrový, těžký a brutálně beznadějný. Abych se z něj oklepal, musel jsem to vzít jako takové povzbuzení pro sebe ve smyslu: i přes to, s čím vším se teď peru, ještě nejsem úplně v prdeli – tihle lidé už tam jsou úplně a to na celý jejich život! Ale ten grázl Jake, i přes veškerou jeho odpornost, mi svým způsobem imponoval svou hrdostí . Nebo spíš zkurvenými zbytky hrdosti. Jeho maorští předkové totiž opravdu kdysi bývali bojovníky... (28.03.2013)

Jediným dojmom z toho filmu je poznanie, aké sú si tie "neprispôsobivé menšiny" podobné. Je úplne jedno, či sú to Maorovia, Aborigéni, Indiáni alebo tí premenovaní na Rómov. Všetci mali prijateľnú minulosť, v ktorej fungovali pravidlá, hierarchie a tabu. Dnes sú na okraji majoritnej spoločnosti, ktorá si s nimi nevie rady, pretože demokratické pravidlá na nich neplatia a iné sú pre zjemnenú väčšinu neprijateľné. Nakrúcajú sa o nich filmy, pretože je v tom exotika, násilie, drogy, skrátka to, čo väčšina chce vidieť, kvôli tej príchuti zakázaného. Ja necítim najmenšiu potrebu oboznamovať sa so životom "neprispôsobivých", ktorí sa úspešne prispôsobili využijúc slabiny života väčšiny. (18.11.2021)

Je to prostě pořád stejná písnička. Některá etnika mají nesporně smysl pro rytmus, tanec a hudbu a když mají možnost chlastat a pobírat dávky, je to v podstatě to jediné, čemu se celý život věnují. S tím, že ten chlast by figuroval někde na první příčce. Stejně jako u nás, ani maorský cigoš, jsa denně vožralej (jak zpívá Pepa Vojtek) nejde pro ránu daleko, a byť mu nelze upřít elegatnější zápasnický styl, než když na vás naše utlačovaná menšina vytáhne v hospodě kuchyňák, je to jinak pořád to stejné schema. Čili s ožralcem a vymaštěncem navíc to bude vždy o držku. Snaha o návrat k tradicím rodu je zde sympatická, ale bohužel v realitě již předem odsouzená k záhubě. Film o násilí, beznaději a odporu přijmout vnucená pravidla. Zde víceméně pravidla předurčující ženy jistých etnik k tomu, aby držely pusu a roztáhly nohy, když ožralý patriarcha zavelí a z toho vyplývajícví vnitřní boj s bezmocí, hrdostí a důstojností. (23.01.2013)

Jednim slovem drsnej film, tak se to dá zhodnotit. Ze skoro každýho kouktu tohohle filmu na vás dýchá neskutečně syrová a drsná atmosféra, že to neni ani možný. Hodně tomu napomáha i výběr herců, kterej je dost podobnej tomu, co předved Mel Gibson u Apocalypta. Tady se moc nehledělo na herecký kvality a známost, ale spíš na vzhled a skutečnou povahu, protože mi přišlo jako kdyby herci hráli skoro sami sebe a to ještě víc podporovalo ten pocit realističnosti a syrovosti. Příběh je taky výbornej, i když je dost jednotvárnej a Temuera Morrison a jeho záchvaty vzteku jsou neuvěřitelně působivý. Neni co vytknout, za 5 (12.10.2007)