Nemocnica Parkland: Atentát na Kennedyho

Důstojnost. Udržet si ji, nebo ji někomu naposledy dopřát. To je osudný Dallas 1963 z perspektivy vedlejších postav. Na tom minimálním prostoru je jedinou zajímavou úlohou Oswaldův bratr Robert, jeho pošahanou matku nebo „filmaře“ Zaprudera, který trpí, jak kdyby mu odpravili jediného syna, bych v tomto podání klidně oželel. Ruční kamera měla přiživit tu atmosféru náhlého chaosu, ale mně spíš přišla jen jako tvůrčí berlička, která tu celkovou monotónnost nijak nenarušila. Škoda, že doktor Zac v rámci resuscitace nezazpíval. Kennedy by se zvedl a odešel po svých.. (03.07.2020)

Americký film natočen prakticky pouze pro americké občany. Koho jiného by také zajímal atentát na státníka jiné země? Já si troufnu říct, že to nebude velké kvantum. Nicméně chápu Hollywood, že tento film musel vzniknout. Přeci jen je to důležitý okamžik v jejich národní historii a také moment, který spojil a nadále spojuje lid. To ale nic nemění na faktu, že tento film, je pěkně nudný a nezáživný. Procítěné chvíle lidí oplakávající prezidenta mě tedy nebraly, a že jich tam bylo hodně. Bez žádného děje ani akce, tvůrci stavěli jen na "silném" příběhu, a to teda nic moc! 30% (01.04.2014)

Na téma Kennedy a Dallas už bylo natočeno spousta filmů a ještě více dokumentů. Proto mne tohle dokumentární drama zaujalo a chtěl jsem jej vidět. Již od prvních minut však sledujeme představení sice ve skvěle udělaných dobových kulisách, které je však spíše ochotnické. Snad tomu napomohla hromada neznámých (a mně nesympatických herců) - Billyho samozřejmě vyjímám - nebo zoufalá si nepodobnost hlavních aktérů tohoto dramatu (Oswald, JFK, Jacqueline atd.. Zprvu si kameraman držel odstup a z hlavních hrdinů zabíral často jen vlasy, bradu, kousek tváře... Po atentátu se jakoby odhodlal a začal herce zabírat víc. Je škoda, že štáb nenašel herce více podobné svým historickým protějškům, protože si myslím, že zrovna u JFK jehož tvář zná každý je to zásadní. Tohle ale není jen moje jediná výhrada. Hlavní výhradu mám k nedramatičnosti tohoto drama. marně se herci tvářili šokovaně, zkroušeně, marně předváděli pláč a obrovský smutek ze smrti milovaného prezidenta... Marně drsní hoši z tajných služeb mhouřili na každého podezíravě oči a pevně svírali své bouchačky... Nikomu jsme to nevěřil. A to je zásadní. Umím si představit ten šok veřejnosti po výstřelech, umím si představit ten šok v prezidentské limuzíně kdy Jacquelin držela hlavu manžela při šílené jízdě do nemocnice, umím si představit i ten šok ve špitálu když se dozvěděli, že jim tam vezou postřeleného JFK... šok v Air force one, kdy museli vyšroubovat sedadla aby se do letounu vešla rakev s ostatky... Ale i když jsem se snažil, film působil jako studený psí čumák. Vše bylo hrané a špatně hrané. Myslím si, že když já to takto vnímal, pro Amíky muselo být takto ztvárněné drama mapující poslední okamžiky jejich ikony ještě otřesnější... Tři nahrané videopásky. * * * (18.03.2015)

Klíčovou otázkou zde je: daří se tvůrcům vytvořit odpovídající atmosféru? Naštěstí mohu odpovědět jednoznačné ano. Celý úsek oživování v nemocnici jsem ani nedýchal a vůbec jsem v té době nemyslel na to, že vím jak to dopadne. I ostatní minipříběhy tu ale mají své pevné místo a všechny dohromady precizně zakomponované dávají vzniknout přesvědčivé mozaice. Souvislosti a drobnosti, nad kterýma by člověka ani nenapadlo v kontextu s danou událostí přemýšlet, jsou vyobrazeny neuvěřitelně přirozeně. Já doporučuji. 90 % Oblíbená část- proces naložení do letadla (10.08.2014)

Spočiatku to vyzerá ako jedna z inteligentných politických konverzačiek typu Margin Call, alebo ešte lepšie Bobby, ale ono to nakoniec politické moc neni a o inteligencii by sa tiež dalo polemizovať. Nemocnica Parkland nie je o tom čo sa vtedy stalo, ale ako to ľudia prežívali. A v tom je ten problém. Patetické až to bolí, hromada nešťastných ľudí, trpiacich svoje papierové dialógy. Priemer ktorému som tie slzy neveril (09.04.2014)