Noční jízda

"THE DIFFERENCE BETWEEN NEVER AND ONCE IS DIFFERENCE BETWEEN GOOD AND BAD." ------------ Telefónna Búdka práve hrá na frekvencii 66,6 FM, alebo ako si zničiť život za 15 minút a zároveň mať čisté svedomie. K filmu nie je moc čo povedať, dialógy to povedia za seba. Môžeme vyzdvihnúť Hardyho herecký výkon. Diverzita jeho filmov je neskutočne obrovská. Ďalej fakt, že sa jedná o Knightov režisérsky debut, no a v neposlednom rade ten prvý, nazlostený telefonát Ben Danielsa. Okrem nočnej road atmosféry už zrejme nič iné nezostáva. (02.11.2017)

Lekcia dokonalej minimalistickej filmovej precíznosti, ktorej hlavnou devízou je jedinečné herecké umenie pána Hardyho. Tom Hardy bol vo filmoch vždy významnou súčasťou a jeho charaktery rozhodne neboli tuctové. Tu sa naopak musel vcítiť do role bežného smrteľníka, otca, manžela, šéfa a muža s nejasnou budúcnosťou, ktorý za pár hodín za volantom musí ustáť neľahkú životnú voľbu. Ivan Locke je muž pevných zásad a hodnôt, kvôli ktorým počas cesty z Birminghamu do Londýna stráca všetko, čo za život vybudoval. A vy mu budete držať päste, nech sú jeho rozhodnutia akékoľvek, pretože sami by ste s najväčšou pravdepodobnosťou túto situáciu vyriešili len obtočením auto okolo betónového stĺpu alebo sa rovno zapísali na psychiatrii. 85%. (29.11.2014)

Minimalistická one man talky show Toma Hardyho, který během jízdy v X5ce řeší své vážné morální, rodinné a pracovní problémy, tedy v podstatě vše, na čemž mu v životě záleží. Hardyho postava je, jak je ostatně jeho dobrým zvykem, sebevědomý drsňák, který se zde ovšem ocitá na hraně, kdy se mu při sebemenší chybě může zbořit život jako domeček z karet. Někdo by mohl volat po výraznějším finále, já sám jsem ostatně od půlky filmu čekal nějaké pitomé klišéčko, no nakonec si říkám, že minimalistickému filmu patří minimalistické finále, načež cokoliv jiného by mohlo být jen na škodu. Doporučovat Lockeho jako nějaký must see film nebudu, ale já mám tyhle kousky rád, takže za mě bez výčitek plnej. 90% (04.08.2014)

Nebylo nám líp, když byla jenom pevná linka? Ivan by se tak nemusel zbytečně nervovat, protože za auťákem se kabel k telefonu fakt blbě táhne. Jenže to by pak tenhle film byl neskutečně nudnej, takže poděkujme Marconimu (nebo Cimrmanovi?), že to jde i bez drátů a stejně tak Hardymu, že celou tuhle jízdu směr Londýn zvládnul bez stopařky, jen s mobilem .. (08.03.2015)

Tak se na to podívejme. Nejdřív je důležité prozradit, že se můj kinematografický život skládá z rozličných časových segmentů, které jsou neovlivnitelně různě dlouhé. V tom prvním si můžu pustit zároveň všechny Troškovy blitky, kompletní Veselojc tvorbu, celovečerní Making of z Bieberových videoklipů, zkrátka všechny možné i nemožné sračky a budu se u toho hihňat, až se budu za nepřirozeně velký břich popadat. V tom druhém zase můžu nasbírat největší místní perly hrdě se blyštící v krvavě rudých hvězdách tuzemských kritiků a neocením tam ani čerstvě vyholenou piču šťavnaté osmnáctky. Určitě to záleží na momentálním rozpoložení mé sněhobílé křehké duše a taky na množství vyšňupaného kokainu. Tenhle film bohužel schytal moji druhou vlnu. Ale bylo to jen o pubický chlup puberťáka objevujícího kouzla žiletek, neboť ještě před pár dny jsem dokázal velkoryse ocenit krátkometrážní psychologické drama z lékařského prostředí, které se neslo na podobném principu, jako tento snímek. Dva lidé v jedné místnosti, vedoucí hektický, nesrozumitelný dialog. Nic víc. Jmenovalo se to "Borec mrdá sestřičku na nemocničním lůžku", mělo to napínavý rozjezd, gradující děj, hezky vystříkanou pointu, prostě krása. Chlápek měl tak velkého čuráka, že jí musel při agilním deep throatu žaludem vyoperovat apendix. Zkrátka kvalitka jaksepatří. Jenže včera jsem si pustil tohle, one man show s chlápkem v autě, co má péro jak vidle - strčí ho do každýho hnoje - a pak řeší problémy z dělohy ven se deroucího nemanželskýho spratka. A to je v podstatě celý. Občas si tam labilně popovídá se zpětným zrcátkem a telefonní operátor si mne ruce, neboť za hodinu a půl stihne provolat rozpočet malé rozvojové země. Určitě jsem to zase nepochopil, páč jsem postižený blbý kokot a místní znalci mě budou chtít vidět brutálně umláceného gumovým penisem, nebo nedejbože na odvykačce, ale bohužel nemohu jinak. Kdybych to býval tušil, tak svůj včerejší večer zavraždím daleko zábavnější činností, což by v tomto případě bylo naprosto cokoliv, od třídění zrn kokainu od pervitinu, přes moderování desetikilometrového závodů dvou fyzicky indisponovaných hlemýžďů, až po počítání pixelů na plakátu Justina Biebera v životní velikosti, který mi visí v pokojíčku (viz deníček). Achjo, snad někdy příště. (09.08.2014)