Fair Play

Kľudne by som dal Fair play štvrtú hviezdu, lenže....Film síce vyzerá aj 25 rokov po revolúcii stále ako televízna inscenácia, ale povedzme, že sa jedná o autorský zámer, natočiť túto tému komorne a s koncentráciou na tých pár dôležitých postáv. Takže problém má so zopár klišé, ako Geislerová, ktorá sa po výsluchu musí pozvracať, to vidím v každom druhom filme a takéto scény už budem pretáčať, preklikávať, zatvárať oči. Nič originálnejšie sa na vyjadrenie psychickej nepohody nedá vymyslieť? Prečo preboha tvorcovia prezrádzajú, v ktorom roku sa film odohráva, keď si to môžu nechať ako tromf na konci v podobe prekvapivej pointy, ktorá by navyše skvele v kontexte filmu fungovala? Keď viem, ako to skončí, tak to jednoducho ani pri skvelom tempe a dobrých hereckých výkonoch nemôže byť ono. Alebo si Sedláčková myslí, že publikum navštevujúce dnes kino nevie, čo sa v roku 1984 odohralo? Možno nevie, hádať sa nebudem. (21.11.2014)

Doping v športe, ale celkove napravovanie jedálneho lístka mladým športovcom zo strany lekárov, masérov, diétnych poradcov aj astrológov a liečiteľov a výživových poradcov len utvrdzujú, že nacizmus vôbec nezmizol. Nezmizol za nacizmu, nezmizol za boľševickej despocie (respektíve boľševického kapitalizmu), ako ukazuje film a nemizne ani dnes, čo zase potrvdzujú publikované anabolické česko-slovenské dopingové aféry po roku 1989. "Dobre mienené Rady" trénerov a chemikov by sa totiž počúvať mali, nie? Nezriedka ide o výživové príkazy v záujme dobrého výsledku. Na možný rozvrat organizmu po skončení kariéry, pretekov, turnaja sa nemyslí. A vôbec pritom nemusí ísť o zakázané látky. Stačí striktne určiť skladbu jedálnička a zdravie športovca určené na roky dopredu. Film ukazuje celú tú šialenosť poukázaním na štruktúru zodpovedných: od tajomných eštébácko laboratórnych celebrít, ktoré testovací anabolický program zadajú, dajú si od športovca podpísať jeho dobrovoľný súhlas s chemickým zasieraním organizmu, cez následných, strane prispôsobených lekárov - kontrolujúcich a vyhodnocujúcich úspešnosť dopingu, cez kolegyňu - bežkyňu - spoludopujúcu dievčinu. Významnú úlohu zohráva priposraný tréner a matka. A ak si niekto myslí, že ide iba o obraz zvráteného režimu: má pravdu. Akurát, že ten režim tu s jemnými modifikáciami (v podobe preskupenia priorít niekoľkých ľudských práv, uvoľnenia slobody prejavu a cestovania a čiastočne podnikania) existuje naďalej. (18.11.2014)

Myslím si, že Andrea může být na svůj film právem hrdá. Je to jeden z těch filmů, který se mě poměrně velmi obtížně komentuje, protože jsem byl tak zažranej do pocitů hlavních hrdinů a čekal jak se v další scéně zachovaj, že jsem moc nevnímal pihy na kráse a jediný který jsem si všiml, byl vztah hlavní hrdinky se svým přítelem, ten mě přišel s ohledem na všechno ostatní jakoby naroubovaný na poslední chvíli, ano svůj smysl s ohledem na chování a motiaci hlavní hrdinky měl, ale když si vezmu, že každá postava ve filmu byla napsaná naprosto fantasticky, dramatický prvky maj užasnou gradaci, herecký výkony skvělý, zdá se po Evě Vicie se česká kinematografie dočká další talentovaný slovenský maďarský ve službách koruny, tak ten vztah bych zařadil do kolonky "nehodící se, škrtněte". Tu výtku píšu ovšem jen proto abych odůvodnil svůj počet hvězd, protože tenhel film si nějaký peskovaní fakt nezaslouží, protože i když mě je prostředí vrcholvých sportovců naprosto cizí, tak atmosférou filmu jsem se vrátil zpátky do 80.let a tenhle příběh jsem si prožil do morků kostí a takovýhle prožitky umí dopřávat jen kvalitní bijáky. (10.03.2014)

Ten film má několik předností, ale myslím, že zobrazovat normalizaci jako boj "dobra se zlem", jak je cílem režisérky (a přesně to jsou její slova), je zkrátka nešťastné. To, jak jsou hrdinky nekonečně nevinné a omlouvané v každém svém rozhodnutí a veškeré zlo systému se soustředí do konkrétních figurek typu "zlý estébák" a "trenér kariérista", celý problém hodně zplošťuje. Taky se pozná, že první bylo téma a jemu na míru se domýšlel příběh, takže ten zůstává čistě modelový a chybí mu osobnější rovina - o hrdiny jsem se nezačal moc zajímat. (05.03.2014)

Dlouho jsem v kině nezažil tak intenzivní, ale zároveň strašidelný zážitek. Fair Play se na první pohled tváří jako klasické sportovní drama. Do té doby jsem si ale uvědomil, že klasické sportovní drama je pojem, který mě naučil vnímat až Hollywood. Takže najede se původní kostra, někdo si klade nějaký cíl, nejde mu to, pak mu to jde, ke konci se stane průser, ale vše se vlastně zvrátí v happy-end. Tady je to jinak. Fair Play je sice o sportu, ale zároveň je i o tehdejší době. A řekl bych, že je hlavně o té době. Judith Bardós zahrála naprosto božsky. Civilně, lidsky, přirozeně. S její maminkou, kterou hraje Aňa Geislerová, jsem si říkal, že kdyby se nejednalo o film, dokázal bych jejím pocitům hodně snadno uvěřit a věřil bych i tomu, že se jedná o sousedky ze stejného patra bytovky, ve které bydlím i já. I díky tomu jsem s nimi prožíval všecko. Dokonce i celou tu řadu nezodpovězených otázek. Třeba situace s jejím tátou podle mě mohla být trošku lépe vyřešitelná. Já si třeba nedokážu představit, že bych opustil rodinu a emigroval kvůli režimu do ciziny. Stejně tak si ale nedokážu představit, že by STB byla na lidi, kteří je "zlobí", milá v tom smyslu, že jim nechají třeba měsíc čas na rozmyšlení, jestli s nimi budou spolupracovat, nebo ne. I tak se ale musím uklonit, protože tak výrazný, depresivní a smutný film z tehdejší doby jsem asi ještě neviděl. K tomu natočen opravdu poctivě. Fair Play je rozhodně filmem, který stojí za zamyšlení pro celý náš národ. (13.03.2014)