Fair Play

Udělejme si malou statistiku. Je to již čtvrt století, kdy většina českých filmů řeší zlotřilý komunistický režim, bez invence, bez uměleckých schopností, ale ono to u agitek asi není ani třeba. Z toho snímku jsme se dozvěděli, že kdo nebyl estébák, byl disident, nebyl-li ani jedno, byl emigrant. Je tedy s podivem, že režim vydržel tak dlouho, když estébáci byli v tak nevýhodné menšině. Pak jsme se z toho filmu dozvěděli, že po steroidech rostou chlupy a zanikají ňadra. Možná je má Bárdos jen po tatínkovi, ale tomu příliš nevěřím, neboť jsem přesvědčena, že zdravý jedinec mužského pohlaví má prsa větší. Agitační filmy se nikdy příliš nesoustředily na logiku jednání svých postav, ale co je příliš, to už je skutečně moc. Fair Play bylo hodně blbé. A když se vrátím zpět ke statistice, hráli v něm jen dva herci, Geislerová a Bareš. Ty okolní šmíráky nepočítám. Za těch asi 10%, které se věnovaly sportu, bych ráda udělila půl hvězdičky. (22.01.2015)

Kľudne by som dal Fair play štvrtú hviezdu, lenže....Film síce vyzerá aj 25 rokov po revolúcii stále ako televízna inscenácia, ale povedzme, že sa jedná o autorský zámer, natočiť túto tému komorne a s koncentráciou na tých pár dôležitých postáv. Takže problém má so zopár klišé, ako Geislerová, ktorá sa po výsluchu musí pozvracať, to vidím v každom druhom filme a takéto scény už budem pretáčať, preklikávať, zatvárať oči. Nič originálnejšie sa na vyjadrenie psychickej nepohody nedá vymyslieť? Prečo preboha tvorcovia prezrádzajú, v ktorom roku sa film odohráva, keď si to môžu nechať ako tromf na konci v podobe prekvapivej pointy, ktorá by navyše skvele v kontexte filmu fungovala? Keď viem, ako to skončí, tak to jednoducho ani pri skvelom tempe a dobrých hereckých výkonoch nemôže byť ono. Alebo si Sedláčková myslí, že publikum navštevujúce dnes kino nevie, čo sa v roku 1984 odohralo? Možno nevie, hádať sa nebudem. (21.11.2014)

Státem podávaná meducína, aneb chlupaté nohy mám nejspíš po tátovi.. Chápu tu provázanost, ale já chtěl film o dopingu a ne další nastavené zrcadlo zlotřilé normalizaci, v němž se ta úmyslná šeď a uniformita obtisknou do nevýrazného vyznění. Dejte si raději do sluchátek Hurt od Johnnyho Cashe a běžte si zaběhat. Soustřeďte se na bolest, ta jediná je skutečná.. (22.10.2015)

Jsem zastáncem fair play, takže každý atlet na světě by měl mít stejně kvalitní přípravu, stejně dlouhé nohy a k dispozici stejná anabolika, aby byl výsledek skutečně spravedlivý. V tomto případě se samozřejmě jedná pouze o obviňování sportovců z východního bloku z užívání dopingu a taktně se mlčí o tom, že v tom západním to bylo úplně stejné, ale s horšími výsledky. Nechci se nijak zastávat těch našich svalnatých děvčat s chlupatýma nohama a slušivým knírkem pod nosem, ale tenhle film zkrátka nehraje příliš fér hru. Stejné je to i s tou propagací nutnosti útěku na Západ, protože možnost svobodně chcípnout pod mostem mi nechyběla tenkrát a obešel bych se bez ní i nyní. Přes veškerou tendenčnost si však myslím, že tento snímek je velice slušný a každý, kdo chce ve sportu dneska něco dokázat, by se po jeho zhlédnutí měl zamyslet nad tím, zda s tím jeho játra souhlasí. (13.09.2014)

Azda najväčším problémom Fair Play je jeho neschopnosť vytvorenia vlastnej identity; podriadenie divácky ústretového príbehu naivite hlavnej hrdinky. Nakladanie s reáliami je skresané len do niekoľkých čiernobielych figúr, ktoré spĺňajú rolu stelesnenia dobra (tréner, matka) a zla (ŠtB, štátna mašinéria), resp. čestného jedinca a skazeného systému. Konanie postáv a dialógy sršia alibizmom, ktorý nič na situácii nemení, len problematiku značne banalizuje a znevažuje v neprospech vyústenia a emócií, ktoré má (malo by) vyvolať. Narúšanie intimity Anny je čisto účelovým krokom pre načrtnutie vzťahu k športu. Beh bol vždy symbolom úniku, slobody, a inak to nie je ani tu. Iné postavy však nachádzajú únik v zakázanej chémii, ktorej hrdinka trvalo odporuje, čo sa stáva nosným motívom. V konečnom dôsledku tak film nie je ani o športe, ilustrovanom fyzicky náročne pôsobiacimi scénami (pri ktorých je zručne využívaný steadicam), ani o súboji so socialistickým zriadením, ako skôr snahe vyrovnať sa s ním po svojom. Sedláčková si úplne dokonale neporadila s figurálnosťou na najjednoduchšej úrovni (scéna, v ktorej Anna stojí vedľa obrej busty Karla Marxa, zdôrazňujúcej mohutnosť a silu socialistického štátu, je až na smiech) a casting má tiež svoje muchy - tú najväčšiu vidím práve v obsadení Judit Bárdos, ktorá do už tak jednoduchej postavy mimo obnaženého tela vkladá minimum (argumentovať úsporným herectvom považujem v tomto prípade za bezpredmetné a mimo realitu). Ostatní si oveľa lepšie nevedú. Oslavné reči sa minuli účinkom a tunajšia dobová atmosféra šla absolútne mimo mňa, za čo môže čiastočne aj výber hudby (Žbirka nikdy nebol mojou šálkou kávy a skladby, z ktorých cítiť jeho niekdajšiu hudobnú produkciu sú vyčpelé). Korunovanie emblémovým záverečným záberom totožným s úvodom však ukazuje, že aspoň vo formálnej stránke má Sedláčková, narozdiel od plochého obsahu, trochu jasno. 40% (28.08.2014)