Siedmy kontinent

Osamocené a na první pohled ničím zvláštním nemotivované bloudění v útržcích a detailech každodennosti, doprovázené krátkými zprávami, které jakoby odkazovaly k aktivitám Baaderovy skupiny, a odkazy ke smrti, se postupně ukazuje jako vnější skořápka dlouhodobého a plánovaného procesu spějícího k utajenému a dohodnutému cíli životní cesty, k sebenaplnění prázdnoty negací své existence. Eliminace a destrukce v části třetí je popisována stejným filmovým jazykem a s touž mechanickou lhostejností a chladem jako útržky "produktivně-konzumní fáze" života rodiny. Odtažitost, s jakou jsou zaznamenány lidské každodenní úkony, připomíná přírodopisné behaviorální snímky. Haneke se snaží vynechat tvář a nahradit ji detailem. Kamera se soustřeďuje na opakující se pohyby, pohyby opakované v každé další analogické situaci, čímž zvyšuje pocit vyprázdněné automatizovanosti provázené erupcemi blíže neurčeného smutku. Reakce na přítomnost smrti jsou chladné či vůbec žádné. Jediná smrt, která rozjitří emoce rodiny chystající se přestěhovat na sedmý kontinent, je smrt bezbranných mlčenlivých tvorů, kteří neuzavřeli "dohodu". Sedmý kontinent je opravdu nevšedním zážitkem propracovaným v každém detailu ... (13.03.2011)

Tak svým debutem mě Haneke dost zklamal, jeho zde na čsfd nejlépe hodnocený snímek se mi ze všech mnou zatím viděných líbil nejméně. Jeho možná dobře myšlená demonstrace všedního zoufale stejného a nikam nevedoucího života jedné rodiny byla k unudění. Pořád jsem čekal, kdy příjde zlom, který ve mně spustí citové pohnutky a pečlivě sledoval všechny detaily, které k němu měly pravděpodobně přispět. Ano, půl hodinu před koncem TO přišlo; série bezdůvodného konání na jehož konci čekal akt, který by se dal lehce vykonat bez toho všeho povyku (pro nic) kolem. Žádné objasnění, však on si hloubavý divák sám vymyslí nějaké perfektní odůvodnění a bude fascinován tímto filmem. To si nejspíš režisér představoval, ale já mu nato rozhodně neskočím. A hlavní hrdinové? Divně napsané postavy s pochybným jednání nevyvovávající žádné sympatie ze strany diváka, spíše naopak; Muž mě svým prvním neúspěšným pokusem o "ukončení" vytočil a v mé hlavě zněl úpěnlivý hlas, aby to už "sakra udělal pořádně". Dost dobře nechápu, že právě tímto filmem se Haneke proslavil a téměř všichni tady jsou ze Sedmého kontinentu tak unešení. (15.07.2011)

Perverzní studie chladnosti, odcizenosti v rodině, kde hrají důležitější roli předměty každodenní potřeby, na které se během filmu díváme v detailních close-upech, než prázdné, nic neříkající obličeje jejich uživatelů. Nihilistický monument, obzvlášt v churavých podzimních dnech opravdu tísnivá podívaná, po které by si to "chtěl jít hodit" i největší optimista. (07.10.2013)

Vždycky když se dívám na nějaký film, prvořadým kritériem hodnocení je, jestli vidím, že tvůrce ví, co dělá, nebo to náhodně střílí, jak mu to přijde dobrý. U Hanekeho o důkladném promyšlení výstavby snímku nepřemýšlím, to tam prostě je. Další otázka ale je, jestli s jeho stylovými volbami (a s mravními východisky) souhlasíme. A tady už mám problém. Scény ničení domu jsou prostě strašlivě zdlouhavé. Dá se sice uvažovat nad tím, že tím režisér zprostředkovává divákovi informaci, kolik času zabere zničit všechen balast věcí, kterými se obklopujeme - z čehož se pak stává důkazní materiál pro kritiku konzumu. Já ale úplně nevěřím, že divák potřebuje sledovat deset minut záběrů na stříhání triček, aby tohle všechno došlo. Střih funguje už od počátků kinematografie jako prostředek narativní zkratky, která je všeobecně sdělná. Ve výsledku: Sedmý kontinent stojí a padá na úderné pointě, což z něj dělá film na jedno použití. Přesto sílu a vypovídací hodnotu nepostrádá, jen už si ho nepustím znovu. (14.08.2019)

Hanekeho mrazivá reality-show, v ktorej sa postavy prepadajú čoraz hlbšie a hlbšie piesočným brehom Siedmeho kontinentu. Od rutinných obradov každodennosti skrz neosobnosť častým zaberaním hercov len od krku nižšie až po apokalyptický záver temnej drámy o rozklade buržoáznej rodiny. Haneke často užíva Bergmanovi podobné kamerové finesy, prísne dodržuje diegetickú hudbu a inzeruje hyperrealizmus pomocou správ z rádia a televízie (prechádzajúcich do filmovej reality scénou obchádzanej autonehody) čím nadobúda na uveriteľnosti. Rozprávanie, rozlámané do útržkovitých fragmentov, asynchrónnosť obrazovej a zvukovej stopy i cielená dramaturgia záberov dodržujúca dramatickú výstavbu (paralelná príprava nástrojov na poslednú večeru a finálnu deštrukciu) zasa naopak udržujú diváka vo vedomí, že sa díva na prostý film, ktorý je len režisérovou interpretáciou skutočných udalostí. Dvojaká je i gradácia a koncepcia celého filmu, ktorý dlhými precíznymi zábermi čičíka a v druhej polovici pozvoľne prechádza k príprave na klimax preradený na maximálnu rýchlosť. Tým i napriek tomu, že s odoberaním šiat zo šatníka odoberá z filmu posledné zvyšky emócií, má koniec až explozívne drastický účinok (za ktorý vďačí brilantnej psychológii charakterov). Čo však možno snímke vyčítať je až príliš konkrétna a radikálna ľavicová obžaloba, čo je známkou miernej nevyspelosti. Práve tu stráca body oproti exkluzivite Hanekeho neskorších, viacznačných filmov, v ktorých sa snúbi um a elegancia s priestorom pre voľnú interpretáciu. Druhou výčitkou voči filmu je pocit, že si občas herci nie sú plne vedomí zámeru a zmyslu konania postáv, ktoré predstavujú a plne nezdieľajú režisérovu autorskú víziu. Vo všetkom ostatnom inteligentná a precízna príprava a naporcovanie moderného západného konzumu podľa jeho vlastného návodu. A keď už nič iné, možno to brať ako čiernu komédiu, ktorá vám poradí nový spôsob otvárania šuplíkov. 80% P.S.: Mimochodom, skutočne sa nejedná o Hanekeho debut. (08.01.2015)