Popoluška

Jako malé dítě jsem viděla celkem dvě klasické animované "disneyovské" pohádky: Sněhurku se sedmi trpaslíky a Popelku s myší partičkou. Obě mě naprosto okouzlily, neboť kreslené filmy jsem v té době bezvýhradně milovala (na rozdíl od filmů loutkových, které se mi naopak z duše protivily - s jedinou čestnou výjimkou tuzemského pětidílného seriálu "Ferda Mravenec" z roku 1960). Tím pádem jsem si oba výše zmíněné počiny postavila na ten nejvyšší možný piedestal, kam nedoplivne žádná žlučovitá znevažující poznámka - a celá léta jsem pečlivě oprašovala dávné vzpomínky, aby snad nebyly znečištěny zarputilou nepřejícností a přízemní zlovolností. Tím pádem jsem se neubránila docela výraznému zklamání, když jsem milou Popelku znovu spatřila na vlastní oči ... s trapným odstupem bratru pětačtyřiceti let. Nemůžu jí upřít hravost a vtip a určitou lehkonohost, nicméně její lavírování mezi vyrovnanou, pozitivně naladěnou a dokonce i zdravě sebevědomou (!) mladou dámou a poslušnou ušlápnutou chudinkou nepůsobí úplně věrohodně, neboť zdravě sebevědomá mladá dáma pohlíží na své despotické nevlastní příbuzenstvo s určitou umírněnou shovívaností, zatímco poslušná ušlápnutá chudinka se nechává bez sebemenšího odporu tyranizovat. Ani princ mě přehnaně neohromil, neboť jeho angažmá při hledání uprchnuvší vyhlídnuté nevěsty je značně diskutabilní. Zvířátka se neúnavně snaží zachraňovat všechno, co zachránit lze, nicméně jejich skopičiny jsou jen nadstavbou, která maličko odvádí pozornost od vlastního chudičkého příběhu. Zkrátka ... na rozdíl od přelomové Sněhurky z roku 1937, která ani v nejmenším nezestárla a v níž každá scéna i každá postava mají svůj význam, Popelku neúprosný čas proměnil v tuctovou rutinní vyprávěnku bez pořádné dramaturgie ... 3,5* (30.01.2018)

Popelka bez orisku, ale zato vice kouzelna. Klasicka disneyovka stare ery (format 4:3), rucni kreslena prace a hudba stylove podobna nasi Pysne princezne (i obdobi vzniku je stejne). Navic je to disney, cili hodne zviratek, ktere tu hraji mozna i vetsi roli nez lide. To je vlastne zaroven i minus, protoze nebyt scen se zviratky (obcas ala Tom a Jerry), byl by film o polovinu kratsi, protoze i kdyz je animace moc pekna, stale je to "jen" kratka pohadka o jednom plesu, strevicku a ulisne matce s dcerami. Z dnesniho pohledu uz je divak (ja:) trochu rozmazleny, a prece jen od animaku cekam propracovanejsi dej, nejake ponauceni nebo aspon kopu srandy. Popelce neni vylozene co vytknout, jen proste nema nic moc "navic". A v ceskem dabingu mi vadilo kunkani mysek, ktere sily saty...neni jim vubec rozumet :) Ono ani v anglictine to neni lepsi, ale aspon ma clovek titulky. Ovsem pro deti (obzvlast holky), nebo jako zpestreni relaxacni nedele je americka Popelka urcite fajn. (30.08.2013)

Plné hodnocení dávám ve spojení s nezapomenutelným zážitkem z dětství, kdy jsem film viděl v kině. Nyní po letech bych možná jednu hvězdu ubral, jelikož Popelka se v mém pohádkovém TopTen dostává až za Sněhurku a Šípkovou Růženku. Animace je opět bezchybná, výtvarná stránka precizní, jak bylo a je u Disneye zvykem. S odstupem času mi ale trochu vadilo příliš mnoho myší na placu. Film by se měl jmenovat spíše: Myšáci, myši a...Popelka. Scény, které mě nadchly kdysi i nyní: Popelka v mýdlových bublinách, čarování kouzelné kmotřičky a tanec s princem. A neměl bych zapomenout ani na šití šatů pro Popelku. Ta je opravdu krásná, její sestry nechutně ošklivé a macecha, nu, ta si nezadá s královnou ze Sněhurky ani se zlou vílou ze Šípkové Růženky. Jsou-li v Disneových filmech ženy zlé, pak zlo z nich čiší doslova mrazivé. Na rozdíl od dvou jmenovaných pohádek v této nedojde k viditelnému potrestání macechy a jejích dcer. Nesmrtelný příběh v kouzelném podání ale příliš nezestárnul a je příjemným zážitkem i dnes. (11.09.2012)

Původní disneyovskou Popelku jsem si nechával "ve skříni" celkem dlouho a po zhlédnutí musím bohužel konstatovat, že jsem se až zase tak moc neochuzoval. Kreslená Popelka mě rozhodně oslovila méně než hraný Branaghův remake nebo naše legendární česká verze od Vorlíčka. Překvapilo mě naprosté upozadění prince, který má v této klasické adaptaci jen pár vět a pouze jednu významnější scénu. Zvířátka byla roztomilá, byť mi v závěru přišla trochu otravná (myšky), tvořila však světlý protipól k démonické Lady Tremaine, jejím hloupým dcerám a podlému Luciferovi. Nejvíce mě asi pobavila scéna s Dobrou vílou a jejím chaotickým kouzlením. P.S. Bude to asi znít zvláštně, ale teprve u této verze jsem si uvědomil, že onen ikonický skleněný střevíček měl společně s ostatními přičarovanými věcmi též zmizet po odbytí půlnoci (right?!). (06.09.2020)

Kreslíř, inovátor, režisér a zejména producent Walt Disney už stál v čele animačního studia v Burbanku, když vznikaly postavičky jako pes Pluto, myšák Mickey, kačer Donald, kolouch Bambi nebo slůně Dumbo. V roce 1950 v jeho studiu vznikl i barvami hýřící známý příběh o Popelce. Má šanci oslovit také dnes, i když někteří diváci na nejznámější tuzemskou verzi „s oříšky“ prostě nedají dopustit. Pohádka doplněná o líbivé melodie a hudební čísla disneyovsky roztomilých zvířátek je typickým produktem továrny na kreslené sny. Jen, co se otevře barevnými kresbami prozářená kniha, vypravěč spustí nestárnoucí příběh, kterak krásná dívka musí odolávat trpkému údělu služky ve svém vlastním domě. Nakonec ji ke štěstí nepomůžou ani holoubci natož kouzelné tři oříšky, za vším totiž stojí čarovný proutek kouzelné kmotry. Princ na rozdíl naší nadčasové verze od Václava Vorlíčka nedostane prakticky žádný prostor, jeho minuty na scéně mu berou Popelčiny myší kamarádi, kteří se až na příliš velké stopáži snaží o komické vsuvky či přelstění kocoura Lucifera. Milý humor v tradičně naivním hávu padesátých let tak přebíjí momenty, které dětský divák nemusí tak úplně skousnout – třeba když jsou z Popelky bez servítků strhávané části šatů. (27.01.2013)