Na víťaznej vlne

hořke zklamaní.po pulhodině vypnuto.brutalně šíleným a gay způsobem zfilmovaný americky patos do nejhrubšího zrna. taťka leží po infarktu polomrtvej a plnobledej a syn řekne "...ale tati, budeš mě trenovat ne ? a s brekem odchází".. tohle fakt nežeru..šílenost.nemužu hodnotit protože jsem rád že jsem nedokoukal (15.12.2014)

miluju sportovní dramata a pokud je někdo umí,pak jsou to američané.Žel bohu vyjímky potvrzují pravdilo a When The game stands tall je právě onou vyjímkou.Příběh je sice inspirován skutečností,ale nic to nemění na tom,že jede po zajetých sportovně dramatických kolejích a navzdory tomu co se na plátně děje nedokáže z diváka vyřískat prakticky žádné emoce.Fotbalové zápasy jsou nasnímány dobře,ale to je u podobných filmů samozřejmost.Zbytek je místy nudná a zbytečně ukecaná vata,která se snaží diváka stále někam tlačit..např. si opravdu nemyslím,že 2 prohry po 151 výhrách jsou devastující sérií atd.V rámci žánru průměr...50% (02.01.2015)

Na Evropana zdaleka nedolehne ono opojení americkými národními sporty, jakými jsou za oceánem baseball nebo právě americký fotbal, kdy lidé na potkání sypou z rukávu statistiky, a soutěží, kdo vlastně dal v pětasedmdesátém v rozhodujícím zápase sezony homerun nebo touchdown. I proto tyhle kousky, kdy těžkotonážní borci padají do travnaté arény a kouč nervózně křičí opodál, až na výjimky (Vítězové a poražení) na mě příliš nefungují. Nepotřebuju zas a znovu sledovat, jak někdo v poslední vteřině udělá bod, jak někdo napíná zatraceně vážný ksicht, nebo tvůrci nechávají každý třetí záběr zpomalit. Když už něco, tak se raději podívám do nezkresleného zákulisí daného sportu, než na nějakou vítěznou šňůru. James Caviezel nikdy nebyl žádný charismatický bourák, režie není špatná, ale na nějaký hlubší zážitek to nebude. (04.10.2017)

Americký fotbal je jedním z mála sportů, ve kterém se nadšeně slaví zranění soupeře. Avšak dle trenéra Ladoucera je to sport, který dokáže z hráčů vychovávat slušné lidi, což mi moc nesedí. Proto jsem s lehkou nedůvěrou sledoval mudrování o tom, že výhra ani rekord nejsou důležité. Jenže já jsem sportovec, pro kterého není důležité vyhrát, ale zvítězit a prohrát se může jen po podání maximálního výkonu. O tom však tento snímek není a já neumím skrýt lehké zklamání, protože pro sportovní filmy mám obvykle velkou slabost. (20.08.2015)

Ten pravý charakter mužstva se nejlíp pozná tehdy, když se prohrává; v časech zlých spíš než v těch dobrých. Toť stará pravda platící univerzálně pro všechny týmové sporty, a je určitě jedině dobře, že se jí někdo - spolu s v(d)ěčným motivem kolektiv > jednotlivec - rozhodl takhle naťuknout. Co už bohužel pochválit nemůžu, je ta zjevná manipulace s divákem... 1) Dvě prohry ze dvou úvodních zápasů se vážně nerovnají "devastujícímu startu do sezony"; dokonce ani v případě mančaftu, co zrovna přišel o tak dlouhou vítěznou sérii. To se na mě nezlobte. 2) My všichni současní/bývalí sportovci moc dobře víme, čeho dovedou být schopní takoví fanatičtí tatínkové, ovšem tahleta posedlost jedním rekordem byla minimálně nevěrohodná; až bych možná hovořil o posedlosti posedlostí v podání autorů snímku. Zápas co zápas aspoň pět záběrů na běsnícího Ryanova otce, no to víte že jo. *sigh* 3) Chápu, že se rekonstruovaly skutečné události, ale aby se během prvních 40 minut hned čtyři postavy ocitly přinejmenším na hraně života a smrti, to na mě bylo přece jen příliš. 4) Novináři a komentátoři zde působí jenom jako takoví kašpárci ve službách osudovosti filmu. A jsou přitom dost dobře nesnesitelní. --- "You know why they call me Buster?" - "Cause you're stupid enough to let them?" (19.11.2014)