V hlave

Radost ze smutku. Radost z animace. Radost z objevování nového světa. Postupné poznávání pravidel Rileyina vnitřního vesmíru (nejsdílnější je film v tomto směru ještě před úvodními titulky), zábavného tím, jak vypadá a k čemu všemu svou odkazuje (psychoanalytické metafory typu továrny na sny, moderní výtvarné umění, disneyovky z 50. let) je nenásilně zakomponováno do dobrodružného příběhu o vznikajícím přátelství. Legrační pády, napínavé akční scény, vtípky s „údržbáři“ mysli nebo blbnutí s Bing Bongem – který sice představuje "jarjarbinksovsky" otravnou postavu, ale tvůrci si to uvědomují – nejsou samoúčelné a pomáhají v zevrubnějším poznání Riley (všimněte si, nakolik je její identita určována hraním z podstaty velmi akčního a kontaktního ledního hokeje, který rozhodně nepředstavuje tradiční zábavu dívek z amerických filmů). Bavíme se tak paralelně dynamikou vztahů mezi postavami, tím, co se děje i tím, jak to celé funguje. Dění „uvnitř“ má přitom přímý vliv na dění „venku“ a vztahová i dějová linie jsou tak zdvojeny, takže je stále čemu věnovat pozornost a nehrozí, že by filmu spadnul řetěz. Své opodstatnění má skutečnost, že ani jeden z paralelně běžících příběhů nenabízí tradičního padoucha. Řešení dívčiny vnitřní emocionální krize netkví v překonání/odstranění překážky, ale v jejím akceptování za součást vlastní osobnosti (totéž v dospělé verzi jsme nedávno viděli v Divočině). Málokterý americký, natož americký animovaný film, si kdy dovolil takto zpochybnit materialisticky orientovanou ideologii individuálního štěstí a tvrdit, že bychom si měli vážit i negativních emocí (nikdy nevíte, kdy vám zlost proměněná v letlampu může zachránit život). Pocit štěstí zde oproti většině feel-good žánrovek není cílem a řešením, ale pouze prostředkem k nalezení vnitřního klidu. Ten přitom nevyplývá výhradně z vlastních rozhodnutí jednotlivce. Jak si Riley uvědomí díky vzpomínce na hokejovou prohru následovanou utěšováním rodičů a povzbuzováním kamarádů, radost a smutek nejlépe spolupracují tehdy, máme-li se komu svěřit. Jak si ve skutečném životě často uvědomíme až zpětně, mnohem později než Riley, štěstí jsou ti druzí (a peklo též, ale o tom v nějakém jiném filmu). Díky tomu nová pixarovka promlouvá ke všem generacím, aniž by byla na okamžik návodná a okatě nás poučovala, jak správně žít. Přesto nedokážu odhadnout, nakolik si film tematizující (a velmi nápaditě vizualizující) nostalgii za dětstvím, užijí děti. Pro mne zatím jeden z nejsilnějších letošních filmových zážitků. Ano, byl jsem dojat. V tomto případě to ale nevnímám jako své podlehnutí citové manipulaci, nýbrž jako důkaz toho, že film bezchybně fungoval na všech úrovních a dovedl mne přesně do toho emocionálního rozpoložení, o něž tvůrci usilovali. 85% (26.07.2015)

Možná se Pixar nevrátil úplně, ale tento film konečně působí jako něco, co by do období jeho největší slávy mohlo v klidu zapadnout. Originální, svěží nápad se prostě počítá, škoda jen, že co se příběhové stránky týče, zůstává studio stále zaseknuté na stokrát ohraných rodinných hodnotách a nedokáže kolem toho dokonce tentokrát ani vytvořit zajímavější příběh. Stále ale pochybuji, že by se tento rok objevil animovaný film, který by mě více potěšil, znovu na chvíli vrátil do dětských let a přesto měl obrovskou emocionální sílu a osobnost. Chytře a zábavně napsané dialogy, roztomilé, sympatické postavičky a hromadu výborných nápadů, jak tvořit humor, drama nebo i čistě akci. Taková sekvence snů, scéna při večeři nebo zapomnění (měl jsem u toho pocit skoro stejný jako u jedné scény TDKR! S jistým nadsazením, samozřejmě) jsou jasným důkazem, že možná ještě od milé žárovky dostaneme mnoho krásných chvil. Jen pro příště třeba ještě trochu zapracovat nejen na nápaditosti a emocích (doslova :), ale i na tom ději, který to jaksi celé slepuje. 8,5/10 (25.10.2015)

U Pixarů už to taky asi nefunguje jako dřív. Skvělý nápad zabít touhle infantilní "roadmovie" ve střední části filmu - to by zasloužilo možná ještě horší hodnocení. Ale můj "Hněv" asi zrovna usnul, a tak mě můj "Smutek" přesvědčil ať zůstanu u slabých 50%. ... Škoda, že celý film nebyl v duchu závěrečných titulků. Možná bychom se tak dočkali návratu lesku pro kdysi tak úžasnou značku PIXAR. (05.10.2015)

Mám k filmu několik výtek. Čekal jsem, že film obsáhne delší časové období a že interakcí mezi jednotlivými řídícími centry bude víc, protože potenciál tu rozhodně byl (např. scéna u večeře). Měl jsem původně pocit, že celý film je vlastně o začínající pubertě a že takový průběh je očekávatelný u většiny jedinců, leč nestalo se. V hlavě je přesto natolik kouzelný, barevný a dojemný animák a lze konstatovat, že Pixaru se ostatní stále jen dívají na záda. Pixar totiž umí to, co mu ostatní mohou jen závidět - velmi stylově odkazuje k vlastní tvorbě, tvorbě režisérských velikánů nebo dokonce celým kinematografickým obdobím, případně jiným druhům animace. Zakomponování do příběhu je přitom velmi hladké a naprosto přirozené. Je to komplexní a nápaditá mapa toho, jak to v hlavě může fungovat. Release the Kulich! (06.12.2015)

Eufória z pozerania kreslenej animovanej rozprávky o krkolomných cestách mysle. Smútok súzniaci s konceptom postupného búrania krásnych ostrovov, ktoré  sa v hlave vytvorili počas prvých rokov života. Hnev nad pečlivo budovaným napätím, ktoré je vlastne celé falošné, pretože zvrátiteľné v priebehu milisekundy na updatovaný bohatší raj v hlave.  Strach z komerčného úspechu lacno skonštruovaného scenára, logicky predpovedajúceho trend podobne nenáročných farebných povrchov, tváriacich sa na myšlienkovo premakané  artové kusy pre deti aj rodičov. Nechutenstvo sa nedostavilo, ale to je na viac, než na lepší priemer, málo. (07.01.2022)