Osamelosť cezpoľného bežca

Znuděnost zpohodlnělého diváka. Sociální linka nikoli nezajímavá, ale zdlouhavá a úmorná. Nápravně běhací naopak výtečná, ale poněkud v ústraní. Ten pocit, když překonáte bolest, tuhnutí nohou i sebe sama, vyčistíte mysl, rozběhnete se nad své momentální možnosti a začnete si to patřičně užívat... Je tam, ne že ne, ale je zruinován hudebním podkresem. Jazz se k tomu hodí asi jako cimbálovka k Bayově blockbusteru. Finále a především Tom Courtenay ovšem dojmy mohutně vylepšují čili ve výsledku spíše (mírná) spokojenost. (25.07.2012)

Nedá se doběhnout. Startuje na kolenou, do cíle se vztyčenou hlavou. Vytrvalým útěkem, dálavou. Z lopoty, potoků potu kapka medu. Na povrchu, kde "cáká" prach. Před sladkým finále zůstal jako přilepený stát. Jiskru dodal podrážkám. Spoután za odcizení platidel, nechycen však do pravidel, levá - pravá, u chodidel. (29.05.2019)

Nejoblíbenější film jednoho z mých nejmilejších přátel by neměl ujít ani mé pozornosti, zvláště když hněv, který jej patinuje, trávil – a tráví – i mě. Tedy oč jde: především o ryzí hořkost, která po sobě zanechává jen tmu, vlastně víc než tmu: šeď, která je horší, protože na rozdíl od prvotních temnot, které lze zaměnit za vodstva a písky, z nichž vše povstalo, je tato neplodná a zdánlivě – a co hůř: konvenčně – obyvatelná. Od prvních vzpomínek nešťastného, osamoceného běžce jsem se ptal po životě. Na plátně se umíralo, trpělo, radovalo i krvácelo, prudce se rodila láska i kypěl chtíč, ale vše jako by jen nalévalo příslušné tekutiny do připravených nádob. V mlhách vyhasínajících dělnických těl se zastavoval čas a vyhlíželo se bezčasí jako spása před smrtí ztotožněnou se životem, který je však jen přežíváním. Ne však při běhu: tam se zažíhalo vše bezděčné a všechny domnělé smlouvy parafoval oheň... Vzhledem k tragičnosti ztěžklého dosedání, zaklekání do bloků u tohoto snímku překvapí lhostejná kamera, která však vidí vše, co má, a svým urputným žvýkáním gumy věrně zprostředkovává slepotu hrdinů. Zrak nájemného kameramana ovšem současně nelíčeně předvádí všechen ten dusivý kouř nedělních rán, v něž se přetavil nečinný týden, a divák se tak může klidně tázat, co je za těmi bílými paspartami, zda tam pokračuje fikce, anebo se tam zabydluje ještě nestravitelnější fauna. Mnoho slov a málo příběhů: v zásadě jde ale jen o jedno, o tu osamocenost, osamocenost, ne samotu! PS: Vychován Thoreauem jsem se vždycky ptal na rozdíl mezi během a chůzí. Odpovědí mi bylo kulhání, při němž se v jednom prudkém doteku sdělí tělo i země navzájem. Tedy každý ryzí běh se musí před svým cílem zastavit, a to nepochopí nikdo jiný než ten, který se doběhl… (02.09.2017)

Typicky britská záležitosť o obyčajnom nespratníkovi, dá sa povedať flákačovi, a jeho pofidérnom zázemí. Z dnešného pohľadu pôsobí film už zastarane - život mladých, pre ktorých je zábava trsať na hudbu z tranzistoráku, kradnúť alebo byť slovný rebel voči autoritám. Ono škoda, že celým filmom je presiaknutá taká skrytá rebélia, či už voči systému, proti starším, proti krajine, alebo proti zabehanému spôsobu života. Ak to mala byť kritika spoločnosti, tak ju neberiem, a naopak, problémom boli práve iba neprispôsobiví mladí asociálovia. (30.06.2023)

Film začíná převozem povedené zločinecké partičky. Dvacátník Colin Smith (tehdy dvacetipěti letý Tom Courtenay) vypadá, jako že jeho život právě skončil, zatímco ostatní tam jedou snad za zábavou. Film je hojně propleten retrospektivami, ze kterých se dozvídáme, z jakého prostředí mladík pochází a jak se dostal až sem. Postupně se obě linie propujují a vyprávění se dostává až k očekávanému závodu. Poběží Colin tak rychle, aby dokázal utéct svému předurčení? Jak rychle jste schopni běžet vy? Mladí utíká před životem, život utíká od mládí. Jednoduše: mám ráda filmy o běhání a tohle je numero uno. Skvělý reprezentant filmů kuchyňského dřezu. (20.05.2014)