Stratené dievča

Z Finchera se stal solidní vtipálek.. A některé oscarové kategorie si jeho film předem zarezervoval. Ale o ceny tu nejde. Nýbrž o další mistrovský kus, který je sestavený s hodinářskou precizností. V Gone Girl znovu rozvrátil představu klasického kriminálního pátrání. Perfekcionista, který nehraje na slabá místa. A vždycky je o krok před divákem. Trefnou (i když zase tak hrozné to rozhodně není) studii partnerství/manželství rozehraje nejprve ON. Zdá se, že se mu daří dobře, svou ženu miluje a pojí ho přátelství s Mirkem Dušínem? Nepojí. Místy mluví jak dlaždič, manželství ho sžírá, zmizení ženy až tolik neprožívá a ve volných chvílích si rád zastřílí při videohrách. Policejní pátrání startuje a je ryze zaoceánské: srdceryvné proslovy rodiny, všudypřítomní novináři, spousta dobrovolníků, velké billboardy. ONA, úžasná a milá v očích veřejnosti, se ke slovu dostane až o pár desítek minut později. Už coby Gone Girl. Lehké SPOILERY. Spousta lidí tu hovoří o nástrahách manželství, namísto toho, aby si uvědomila, že hlavní problém tkví v sociopatické poruše drahé polovičky, která míchá kartami. ON je docela obyčejný chlapík, jehož největším zločinem je lhaní a nevěra. ONA má trochu větší škraloupy. Nic to však nemění na faktu, že s motivem nespolehlivého vypravěče se tu pracuje náramně. Opouštíme JEHO hledisko a jsme nucení se zaposlouchat do JEJÍ verze. O pár desítek minut později, jak se nám hezky pozvolna odtajňují nová detektivní fakta, razantně měníme i náš pohled na jednotlivé hrdiny. Vše se děje bez jásavých barev, David Fincher zůstává věrný své chladné a odosobněné režii, která tu sedí náramně, ve finále je nicméně škoda, že chybí scéna, která by s divákem vyloženě (emocionálně) zacloumala. Netluče úplně to rvavé srdce jako v Sedm, Klubu rváčů nebo Úkrytu. To je asi ta jediná vada na kráse. Herci jsou totiž přesní. Strefování se do Bena Afflecka nikdy nebylo mým koníčkem, jeho prázdné pohledy do jednoho místa tu přesně zapadají do režisérových plánů, Rosamund Pike už v Jacku Reacherovi bavila, tady vše ukočírovala bez velkých gest, je přesná, je znepokojivá, má všechny rysy prohnané femme fatale, jen si občas z radosti hodně nevhodně povyskočí. Casting je celkově nadmíru povedený. Potěší dvojice vyšetřovatelů, dvojče podezřelého i jeho advokát v podání Tylera Perryho. Fincher je věrný i svým oblíbeným tématům: sebedestrukce, rozklad rodiny, vliv médií. Určitě každého napadne myšlenka, jak moc zpravodajství utváří názor společnosti (za největší mrchu je nakonec cynická televizní moderátorka). Ať ale hrajeme fér, i pár nejasností bych měl (těhotenství se v šestém týdnu projeví už na ultrazvuku, takže by si ho lékaři určitě potvrdili jinak, než jen na základě moči; vyšetřování ve vile u jezera by určitě bylo sakra pečlivější). Fincherův dentista musí být nicméně nadšený. Při každé návštěvě prakticky bez kazů. PS: Manželství takovým bojištěm není. PS1: Napodruhé nadšení krapet kleslo, přesto je to furt mezi čtyřmi a pěti hvězdami. (01.11.2014)

Další grafomanská kravka s hlubokým hrtanem použila tak zvaný Roulingovský gambit, praštila rukopisem plagiátorského braku o stůl významného nakladatele, načež klesla do kolen a nasoukala si na mandle jeho ego. Poté rozkošnicky polkla, vytáhla mu z kapsy saka hedvábný kapesník s monogramem, decentně si s ním utřela koutky, bradou pokynula k tomu stohu áčtyřek a pronesla: „Ňu Jork tájms bestselr, dost dobře taky lížu koule!“. Téměř sedmdesátiletý veterán jen zkušeně mávl kouzelným marketingem a stalo se. Ve druhém kole obdobným způsobem vycucla cévku z židáckého ředitele Lišky dvacátého století a jsem docela zvědav, kdy půjde do hetryku a udělají z toho ještě počítačovou hru. Moše však naštěstí nechtěl nic riskovat, a tak si na to najmul Davču, o němž je známo, že dokáže udělat zábavný a řemeslně perfektní sryler i z návodu na obsluhu automatické pračky. A Finčr opět odvedl dokonalou práci, jen je hrozná škoda, že ještě před naší milou „spisovatelkou“ vkleče svíral půlky majitele studia i Ben „Koženátvářsrigormortis“ Eflek a předfeloval si tak jako obvykle opci na nejbližší výraznou hauptku. Slečna Píková s Bárnym sice dělají všechno proto, aby smázli divácké trauma z tohoto ochrnutého klauna, nicméně když člověk vidí, jak za dvě hodiny poměrně emoční role doslova a do písmene jednou af(l)ektovaně zamrká a vykouzlí jeden jediný tetanický úsměv, při němž mu nepochybně museli do koulí pustit dvěstědvacet, aby vypadal alespoň trochu jako od přirození, zmítá jím pocit zmaru a názor, že i vyřezaná marioneta Kašpárka by za tento part dozajista sahala na Oskara. Ze zoufalství sice ve filmu vytáhl i čuráka, avšak to heterosexuálního kritika maximálně tak dokonale „obměkčí“ a nakonec jej stejně jen tvrdě pošle do hajzlu. To chladná britská pichna Rozamunda, to je jiná káva. Ta vypadá, že při vhodném kaučingu zvládne jakoukoliv polohu, herecky naprosto oslnila a i přes výraz kapku šmrncnutý downem neuvěřitelně apeluje, až by jí jeden klidně úplně zadarmo vyvložkoval komín a odvzdušnil radiátory, aniž by musela příliš škemrat. (27.12.2014)

Když si autor adaptuje pro stříbrná plátna vlastní práci (navíc takto spletitou), tak to málokdy věstí něco dobrého, jelikož tomu zpravidla chybí odstup. To neplatí o Flynnové, která se nebála svou "zrcadla bestsellerově nastavující ne-až-tak-krimi-thrilleroidní satiricky cynickou vztahovku" ořezat i upravit pro potřeby jiného média. Za své tedy vzalo vše co není bezprostředně o hlavní linii. Díky čemuž je to výrazně méně o těch dvou (a mnohem více tak vynikne hlavní zádrhel předlohy a sice že ti dva jsou loutky, které se chovají dle aktuálních potřeb děje a ne živoucí postavy) a více o detektivní lince a dopadu médií na veřejné mínění. Tedy ty tam je Nickova nenaplněná spisovatelská ambice či Amynino "abc osobních testů" v každodenní praxi. I ty deníkové záznamy jsou zrevidované na nezbytné minimum; je to prostě okrouhané až na dřeň. A jak by tento přístup nefungoval v knize, tak to díky tomu funguje na filmovém plátně; zvláště pak s tolik sednoucím Fincherovým chladně odosobněným pojetím, které ještě o stupeň výše dostává hypnoticky znepokojivý podkres dua Reznor/Ross. Každopádně největší přednost předlohy zůstala zachována. Vývoj manželského vztahu Nick/Amy je totiž chytře napsán jako ty (nej)lepší horoskopy. Tedy tak, že se v nějakém z těch aspektů jejich nesourodého soužití pozná každý pár s dlouhodobějším vztahem (bavíme se o první polovině). A jakmile se tak stane, tak to lze vzít za své, protože to dokáže vyvolat dojem "může se to se to stát i vám". Pokud se vám to již neděje... (02.10.2014)

Podobně jako Paul Thomas Anderson také David Fincher se v rámci své režijní dráhy posouvá k čím dál tím utlumenější a střídmější formě dokonalosti. Po první části filmografie, která se vyznačovala okázalou formální efektností, jež u Finchera kulminovala v "Úkrytu" oplývajícím hrátkami s průlety kamerou prostorem v dokonalých realitu popírajících jízdách, přichází v pozdějších filmech stále větší efektivnost a nenápadnost. Neznamená to, že by se Fincher i PTA stali nějakými askety, ale pouze že jejich mistrovství se projevuje tím, že na sebe nikterak nepoutá pozornost. Skoro bychom mohli mluvit o návratu studiového stylu, kde také forma sloužila k maximálnímu vtažení diváků do vyprávění a neměla na sebe nikterak upozorňovat, jen tentokrát se nejedná o následování nějakých konvenčních pravidel, ale projev dokonalého obeznámení s řemeslem a maximální promyšlenosti zpracování každého záběru za jeho účelem v celku díla. "Zmizelá" pak představuje Fincherovu strhující masterclass v šálení diváků, kde současně žasneme nad vyprávěním (příznačně o postavách, které šálí své okolí a důmyslně pracují se svým obrazem), ale také nad tím, jak zdánlivě lehce a nenápadně nás film vede a drží přikované k obrazovce či plátnu po celou dobu, aniž by nám dovolil vydechnout. (11.11.2020)

Zmizelá je hodně slušné atmosferické drama, které umí natočit snad jenom David Fincher. To už je ale můj problém, že když vidím Finchera a thriller, tak očekávám něco na způsob Sedm. Sedm ale na rozdíl od tohoto kousku mělo všechno dokonalé. Tady se to k dokonalosti takřka přibližuje. Také jsem ze začátku dal pět hvězd. Postupně jsem se ale rozhodl o jednu hvězdičku hodnocení sundat, protože ve filmu i přesto bylo pár bodů, které tu dokonalost shazovaly. Třeba takový Neil Patrick Harris. Postavu měl dobrou, ale já bych ho do tak vážného thrilleru nikdy neobsadil. On do takových filmů prostě nepatří, ať se snaží sebevíc. Také si všimněte, že tu o něm skoro nikdo nemluví. Naopak Rosamund Pike tu předvedla výkon takový, že překonat ho bude pro ní něco opravdu dost těžkého. Takhle dobrou roli jsem dlouho neviděl a určitě na něj jen tak nezapomenu, jestli vůbec. I přes tu její dokonalost je tu ale Ben Affleck, o kterým si popravdě ani den po shlédnutí nevím, co si mám myslet. Nezahrál zle, ale zároveň jsem vůbec nevěděl, co si o něm mám myslet. Rozhodně bych neřekl, že je prkennej, jako tu plno lidí tvrdí, jenom jsem si ho nedokázal k ničemu přiřadit. Byl u mě dost bez názoru a stejně tak to cítím i teď. No a tihle tři herci byli asi ty tři nejzásadnější postavy tohoto filmu. Od toho se to dost odvíjelo a s nimi to také rostlo a padalo. Co se týče příběhu, u něj mi je naprosto jasné, proč si ho Fincher vybral. Stejně tak mi je jasné, proč si vybral i trilogii Millenium. Má evidentně podobné příběhy moc rád. Jemu tyhle nečekané zvraty prostě pekelně sedí. Na závěr snad jen dodám, že pět hvězdiček film nedostal také proto, že závěr byl až zbytečně rychle utnut. Čekal bych alespoň nějakou tečku, která by mě sejmula, a nad kterou by člověk mohl sám přemýšlet a nemusel by se nutně vracet k filmu jako celku. Prostě tečku, která by mě totálně sejmula. Něco, co má třeba Prokletý ostrov. Bohužel se ale nekonalo a proto tedy čtyři hvězdy.Zároveň si ale myslím, že to je jeden z nejlepších filmů, co Fincher kdy natočil. Kdyby se držel už jen takových filmů, vůbec bych se nezlobil. (10.10.2014)