Sedem zhavranelých bratov

Alice Nellis je zralá a sebevědomá filmařka a díky bohu kromě hořkých komedií umí i pohádky. Příběh, která všichni známe, obohatila o nové a zajímavé prvky - ženy jsou tu vnitřně silné a nepotřebují zachraňovat, krásný vizuál divoké slovenské přírody (a la Czech Tourism) a cit pro detail (Bohdančin boj s kopřivami, princovo koktání, citlivá práce se zvířaty). Má to šťávu, svoje vlastní kouzlo a ani na chvíli to není trapné - naopak například proměna havranů v lidi je efektní, přihlouplý princ-bratr je opravdu vtipný, shledání rodiny na konci je emocionální. Někdo prosím ukažte ČT, jak se mají dělat pohádky. (27.11.2015)

O čem se veřejně mlčí, o tom se pokoutně šeptá. Proti sobě tady stojí dobro a zlo, mlčení a slova. Mlčení může znamenat snahu něco pohřbít, je součástí vykoupení, mlčí se tam, kde slova nejsou třeba a mlčí se ve chvíli, kdy žádná slova nestačí. Druhým zásadním motivem jsou slova, zejména síla lži. Stejně jako nejde vrátit vyřčené slovo, stejně jako se mlčením nic nepohřbí, tak i ze sebeabsurdnější pomluvy vždycky něco ulpí. Ponaučení se z toho nenásilně sypou, jako peří z duchny natřásané Perinbabou, prakticky od úvodních titulků a já jen doufám, že se aspoň někteří rodiče, jejichž dítko dělá psí kusy od rána do večera, chytnou za nos, že je to důsledek jejich pedagogického selhání. Máme tady dávné tajemství, kouzla, snahu nějaké zlé babice (dokonale odporná Sabina Remundová) dosadit na trůn vlastního potomka místo řádného následníka (popravdě, je to jen do extrému dohnaný přirozený přírodní boj o zdroje, takže démonizování tady není úplně na místě), záhadnou postavu, která není úplně tím, čím se zdála být, odhodlanou a naprosto věrohodnou hlavní hrdinku, citlivého nevzhledného, a přesto velmi sympatického, hlavního (slovo hrdina se tady použít nedá a jiné mě nenapadá) a pak ňoumu, který vypadá, že je zlý a že on bude hlavním záporákem, aby se po chvíli ukázalo, že to je jen nezralý rozmazlený blbeček. Abych nezapomněla, taky tu máme ústředních sedmero krkavců, kteří i v podobě ptáků jsou Bohdance plnokrevnými sourozenci se vším, co k tomu patří, ať už je to láska a péče (stavění hnízda, přivedení pomoci, když potřebuje, nekompromisní zastání při pálení čarodějnic), nebo škodolibé sourozenecké pošťuchování (dokonalá trefa na obvaz, ukradení romanticky oprašovaného kvítku od milého). Bohdanka jim sourozeneckou lásku se vším všudy víc než bohatě oplácí, krom velké ústřední oběti i cestou se zraněným krkavcem, což jí nebrání po sourozencích házet boty, když se na ně rozzlobí. Modernizace pohádce prospěla, sice to setřelo pohádkově historizující nátěr, na druhou stranu se tím zvýšila srozumitelnost pro cílovou skupinu, kterou rozhodně nejsou malé děti. Pohádka, kde každá postava má svůj uvěřitelný motiv, kde se postavy vyvíjejí, kde jsou láska, nenávist, strach, vtip, závist a odvaha předvedeny v uvěřitelných podobách, je důstojným soupeřem (či raději souputníkem) klasickým pohádkám, s nimiž jsme vyrůstali. Děsí mě jenom jedno. Setkala jsem se s názorem, že to je feministická pohádka, kde není žádná dějotvorná mužská postava. Co na to říct? Je to pohádka o holce, která vysvobozuje bratry. Muži, kteří se tu vyskytují, nejsou žádná ořezávátka - pekař, který se ženou čelí veřejnému mínění při záhadném zmizení sedmi dětí, panovník, - otec, který bez váhání zachraňuje dítě před padajícím kamenem, hendikepovaný chlapík, který na sobě zapracuje a je oporou své ženě. Nejsou hlavními postavami, a proč by měli být? Nebylo těch naprosto pasivních osvobozených princezen už dost? A není na světě kopřiv víc, než kdy bylo draků? Pěkně to paní Němcová napsala. (15.06.2015)

Po sakra dlouhé době konečně poctivá česká pohádka, která nestojí na rádoby humoru či trapném pitvoření herců, ale zejména na skvělé pohádkové atmosféře a až překvapivě vybroušené řemeslné stránce. A to jsem u Nellis po jejích posledních kouscích opravdu nečekal. Jen škoda až příliš vysvětlujícího a uspěchaného závěru a toho, že Issová mi i přes její velkou snahu v té roli příliš neseděla. I přesto ale až nečekaná spokojenost. Tři bratři se můžou jít klouzat. (29.11.2015)

Tak klobou dolů před Alicí, že konečně je na světě další pohádka, která se může směle řadit k těm nejlepším českým pohádkovým klasikám. Sice příběh je místama velmi temný, jako tomu bylo v předešlých verzích, ale dobro přeci musí zvítězit. :-) Chvílema jsem byl docela "mile" překvapen co jsem viděl a od této pohádky rozhodně oči neodtrhnete. Lepší čtyři! (11.05.2016)