Sils Maria

Film si vybral jako téma nejednoznačnost světa a nestálost člověka (i divadelní postavy) v čase, jež staví do protikladu k usilování svých postav to neustálé spění a proměňování zastavit, vzdorovat mu lpěním na vybudovaných obrazech, z čehož pro ně plyne mj. nepoznatelnost druhých, ale i sebe sama, neschopnost se s kýmkoli dorozumět a nemožnost být pochopen (Maria nechápe sebe zamlada, nechce rozumět sobě dnes, vzájemně se k sobě nedokáží přiblížit s její asistentkou, ač si to dlouho všemožně zakrývají intimním chováním - každá má své slabiny, které si interpretuje, jak potřebuje, a vlastně se vzájemně jenom zneužívají) - navozená nemožnost, která může člověka dohánět k dětinským projevům zuřivosti, náklonnosti, lhostejnosti, krutosti i paniky, přičemž se jakoby mimochodem a chaoticky utvářejí kariéry, vztahy i úniky, chvíle, v nichž je možné cosi ukončit (život nebo přetvářku - asistentka zmizí z filmu a ze života Marie na stejném místě, kde se zabil starý dramatik), a udělat to stejně dobře nebo špatně jako kdykoli jindy... ***** Chvílemi je možné se ptát, jestli to není právě jenom Marie, žena ohrožená svým věkem, ještě ne zralá, moudrá a smířená, ale už ne mladá a sebevědomá - roztěkaná, panikařící, chytající se stébel interpretací, náručí a hrdel lahví s alkoholem, a na každém kroku zranitelná... Ale zdá se, že ani mladá drzá inteligentní herečka a její sofistikovaný milenec-slavný spisovatel na tom nejsou s rozuměním světu a svým blízkým o nic lépe (nečekaná sebevražda uznávané výtvarnice, spisovatelovy ženy, je snadno usvědčí, stejně jako jejich lehkovážné soudy a projevy). A nejstarší generace zůstává hádankou úplně - proč chtěl starý dramatik celou hru po čtyřiceti letech změnit? A jaké povahy byly ty přidané scény, které nám film už neukáže? A nakolik je možno jeho paní věřit, že si je jistá důvodem jeho sebevraždy, k níž se uchýlil právě předtím, než by se znovu setkal s představitelkou hlavní postavy své hry o střetu přesvědčení o síle vlastního budovaného obrazu s nejistotou o jeho správnosti? I ty dvě, dramatikova žena a Marie se objímají jako staré přítelkyně, ale přitom je zřejmé, že se vlastně dobře neznají, a pokud by spolu měly trávit čas pohromadě, ať už v Curychu nebo v Londýně, cítily by se nepříjemně lapené, a raději se možnostem spolubytí vyhýbají. Nakonec se svým neporozuměním zůstává nebo odchází každý sám, protože každé bytí spolu by nutně bylo konfrontací, na kterou nikdo nemá dost chuti ani sil. To je zřejmě jádro celého snímku. ***** Přestože si ale film zvolil téma kluzké, úskočné a neproniknutelné jako Malojský had, předzvěst špatných časů - téma neochoty vyrovnávat se s vlastním obrazem, která nám brání proniknout nejen k sobě, ale pak i ke komukoli druhému, sblížit se, ještě to neznamená, že stejně roztěkaný a bezradný může být i snímek sám, protože na ohraničené dílo, akt či výpověď se vztahují úplně jiné nároky a měřítka než na neohraničitelné téma, o němž se pojednává. V tomto smyslu vznáším velkou výhradu. ***** Poznámky: Není to "konverzační drama", ale drama míjejících se, kolem sebe se prosmykávajících monologů sebestředných a zranitelných postav, a to je ještě úplně jiná hra.***** Realita a fikce se v přirozeném životě prolínají neustále, tady se to ale zdůrazňovalo tak otrocky chtěně a uměle, že tahle rovina se naopak vůbec nepodařila - působí to nepříjemně strojeně a násilně, až to člověka vytrhává z dívání. ***** A jinak mi začíná připadat, jako by se výběr snímků pro 17. festival franc. filmu dosti markantně podřizoval zadání "nenápadně předvést krásu zasněžených Alp před nastávající zimní sezónou", až se divím, že hlasující diváci prý mohou vyhrát letenky do Paříže, a ne do Grenoble. ***** (24.11.2014) (menej) (viac)