Na vine sú hviezdy

„Pohřby nejsou pro mrtvé. Jsou pro ty, kteří žijí.“ Znáte ten, jak se sejdou slepej, jednonohej a hadičkářka v kostele? Ne, uznávám, ten cynismus v tomto případě není (tak moc) na místě jako u jiných podobně laděných záležitostí. Před projekcí jsem se bál atributů jako jsou citové vydírání, patos, přeslazenost, slzavé údolí či klišé. A těch se mi také skutečně dostalo, ale rozhodně v podstatně menší a (překvapivě) snesitelnější míře než jsem čekal. Film je sice romantickou pohádkou (díky panu Dokonalému především pro ženskou část publika), avšak alespoň se snaží o nějaký ten nadhled a humor (čímž ovšem nemyslím trapnou postavu Isaaca). A tak krom několika vyloženě do očí bijících momentů (jako např. tleskání na vrcholu, trapná snídaně, reakce na vajíčka atd.) jde sice o veskrze průměrnou, ale nutno přiznat docela bez problémů koukatelnou věc. „Gusi, já jsem granát. Jednoho dne vybouchnu a vyhladím všechno kolem sebe. Cítím, že je mojí povinností, abych minimalizovala množství obětí.“ (18.10.2014)

Hvězdy jsou v rámci melodramatického subžánru „sick flick“ tak uspokojivé, jak jen film o umírajících teenagerech může být. Vymýšlení konců jako jeden z hlavních prostředků „osmyslování“ naší existence zde bylo chytře povýšeno na leitmotiv vyprávění, které je od úvodních slov předkládáno jako vyprávění o vyprávění (resp. o vymýšlení příběhů). Touha po uzavřeném vyprávění a kontrole nad vlastním příběhem je u Hazel zesílena její nemocí. (V režisérském sestřihu je proměna Hazel ze subjektu vyprávění ve vyprávějící subjekt výraznější díky scéně v sanitce, kde si kvůli Gusovi vymyslí pokračování básně.) Protagonistka je motivována podobnou potřebou, kterou my jakožto diváci uspokojujeme sledováním smyšlených příběhů. Vzhledem k tomu, že naše životy se uzavřou bez toho, abychom k tomu mohli cokoli dodat, fungují fikční vyprávění jako trenažéry smiřující nás s vlastní smrtelností. Nejvýrazněji pak z tohoto napětí mezi strachem z konce a potřebou dát onomu konci jasnější tvar, těží melodramata. Hvězdy se nespokojují s bezmocí v zásadě dobrých (nebo k nápravě svolných) postav tváří tvář smrtelné chorobě, a snaží se popsanou vlastnost melodramat reflektovat na více rovinách. Je pravda, že film nese veškeré znaky midcultu (parazitování na závažných tématech, audiovizuální líbivost, balení banálních myšlenek do nevěrohodných, důležitě působících proslovů, postavy bez vnitřku), přesto za užití prostých vyprávěcích prostředků dosahují silnějšího emocionálního efektu než zástupy podobných filmů. Hlavní zásluhy patří věrohodným mladým hercům a scénáři dost prohnanému, abyste mu uvěřili, že je nad klišé hollywoodských dojáků vlastně povznesen (ačkoli je ve skutečnosti ždímá do poslední slzy). Za důmyslnost, s jakou se nás záblesky černého humoru a náznaky neochoty hrát dle zavedených žánrových pravidel snaží přesvědčit, že nejsou tuctovým melodramatem, jsem se Hvězdami nakonec rád nechal dojmout. Možná měknu. Možná jen ještě nejsem takový cynik (a šovinista), abych z principu odmítnul dobře vymyšlený „ženský“ film. 65% (09.06.2014)

Není to síla námětu nebo mediálního statutu, co dělá z filmového hitu filmovou kvalitu. Čím by byl Shawshank Redemption s jeho hereckým, dějovým a myšlenkovým potenciálem, kdyby byl zfilmován konvenčně, zacílen výhradně na spolehlivé a pohodlné jednorozměrné motivy a kdyby sázel výhradně na to, že veškeré publikum má v sobě tolik lidskosti a automatické empatie, aby ho docenilo jednoduše proto, že nese chvályhodné poselství...? Hvězdy nám nepřály mají skvělé herce a chvályhodnou myšlenku, ale je to kýč nejhrubšího zrna, který nemám potřebu už v životě vidět znovu a který mi nedokázal i přes všechny ty roztomilé tvářičky a dojemná obětí nic nového sdělit. Láska i smrt jsou v životě samozřejmostí a existuje mnoho jiných filmů, díky kterým si té první věci nepopsatelně vážím a tu druhou beru coby neškodného, byť nepřejícího společníka... 65% (12.11.2015)

Škoda toho natahovaného konce, protože jinak jsem se do toho zabořil na plno. Příběh kličkuje mezi usměvem a slzama a až do konce jsem neměl pocit, že by to bylo nějakou násilnou formou. Svůj velký podíl na tom určitě měla Shailene s Anselem, jejichž herecký výkony jsou ozdobou filmu a dodávaj příběhu na přirozenosti. Nemůžu se však ubránit pocitu, že Gus měl mlčet a všechno mělo jít na diváka v několika posledních minutách, to by byla teprve ta správná emotivní pecka. Film bych určitě nedoporučil lidem, kterým rakovina vzala někoho blízkýho, protože si myslím, že si neprožijou filmovej příběh, ale zopakujou si svou vnitřní bolest. (02.06.2014)

Už jeho Stuck in Love nebylo pro cyniky. Postavy řešily nejrůznější bolístky, docela se klouzalo po povrchu, na druhou stranu to slušně odsýpalo a nejednou pobavilo. Režisér Josh Boone se vrací a (už ne podle svého scénáře) přináší látku, u které se zpravidla necítíme dobře. Můžeme se sice bavit i dojímat, ale furt tam někde vzadu tikají nemilosrdné hodiny. Tvůrci jí však předkládají nepodbízivě, jsou bezprostřední a přirození. Děkovat můžou ústřednímu duu a šibalskému scénáři. A úctyhodnému nadhledu. Procítěný kousek Now is Good si šel svou vlastní přirozenou cestou. Nepodlézal, nehledal viníky. Na humor výrazně ostřejší 50/50 také těžilo z toho, jak se s oblibou smálo rakovině a smrti do obličeje. Tenhle subžánr se trefil do černého i napotřetí. Ona má krutou prognózu, zdobí jí kanyla, a tak nějak přežívá. On nad rakovinou zvítězil, i když se na něm navždy podepsala, je plný energie a snaží si užívat, protože ví, že mohlo být všechno jinak. Poznají se, přilnou k sobě a brzy jeho nadšení rozmetá její rezignující pocity. I když má každý jinou předpověď (což se v průběhu děje nečekaně protočí), pojímání (zbývajícího) času se promění. Spojuje je prořízlá pusa, smysl pro kousavý humor i bystré poznatky. A já vůbec nikoho neviním z parazitování na vážném tématu. Nikdo (občas jo) nám necpe, že život s rakovinou je na hovno, naopak se snaží proklouznout hlouběji a naznačit, že strašáků je daleko víc. Uvěřitelně celým vyprávěním navíc prostupuje i pozice rodičů, jejichž perspektiva je rovněž zajímavá. Emocionální efekt je silný, chemie mezi milenci je hmatatelná, a když odpustíme všechny ty americké atributy (ultravážné proslovy), nelze jinak, než si to „pořádně“ užít. Nejednou jsem se od srdce zasmál (slepý kamarád čekající na robotické oči i útočící na zrádkyni) a dojal (navíc mám děti). Víc dojezdů mi nevadilo, to, že dvojici dochází humor dřív, trochu ano. Přesto jsme to vítězně doklepali, já si vytučňuji jména (znovu) Shailene Woodley a Ansel Elgort, potvrzuji si, co už vím (Willem Dafoe) a oceňuji, jak bylo těch 130 minut zpracovaných s nebývalou lehkostí. Svitne naděje? Nebuďme tak naivní. (22.08.2014)