Chorus Line

Nejsem zrovna taneční divák, ale v tomhle filmu je hezkých pár míst, kde mi pohyb, jehož jsem svědkem, způsobuje mrazení v zádech, pokaždé, už spoustu let. — To obrovské, umanuté úsilí, které je tu tak opravdově zobrazené, úsilí o to být v něčem tak dobrý, jak je to jen možné, poprat se v pravou chvíli o příležitost s druhými i sám/sama se sebou, mi bylo odjakživa hrozně blízké. I ty intimní prožitky, pocity, výlevy, které Zach doluje z účastníků konkurzu, mi nějakým záhadným způsobem rezonují někde v podvědomí – vážně by mě zajímalo, jaké zasuté ontogenetické či snad fylogenetické zapomínky, jaké podivně intenzivní touhy po ztracené čistotě či po čem se to ve mně už tři dekády rozechvívají třeba u takového At the Ballet. — Romantika je za mě skoro navíc, ale není jí tolik, aby obtěžovala nebo zrušila to nepochopitelné uhranutí, ve kterém na Chorus Line vždycky zírám od úvodních leteckých záběrů Manhattanu až po závěr s postavami vyloučených tanečníků vystupujícími ze zrcadel a slévajícími se v závratně dokonalé vlny zlatého moře. (13.09.2015)

Nic nového pro žánr muzikálu a zároveň neskutečná nuda. Sledovat dvě hodiny partu lidí snažících se o vytouženou roli mě nemá jak zaujmout, protože kromě několika klišovitých replik se od nich nedočkáme žádného odůvodnění jejich snažení (samozřejmě kromě snahy o získání zaměstnání). Attenborough to touhle taktikou zkazil a přitom stačilo vybrat sympatičtější herce a hlavně zakomponovat do scénáře něco jako děj. (24.02.2007)

Na jedné straně povedená taneční čísla, v čele se závěrečným defilé ve zlatých oblečcích. Na straně druhé téměř nulový děj a brutálně kýčovité songy s tak uječenými výškami, že jsem během těchto sekvencí musela ztlumit zvuk. K tomu skoro neměnné prostředí a nevýrazní herci (Michael Douglas - světlá výjimka, jako jediný nezpíval, což bylo paradoxně jenom dobře!). Pro mě ohromně klíšovitý muzikál. (08.08.2009)

Mám rád Michaela Douglase, na rozdíl od muzikálů. V tomto, který se celý odehrává na jevišti a nejakčnější scéna je ta s vymknutým kotníkem, mi však ani Douglas nějak nesedl. V záplavě těch neuvěřitelně ohebných tanečníků jsem mu zkrátka nevěřil, že býval jedním z nich. Na jeho místě bych si v té době daleko lépe představil Johna Travoltu či Vlastu Harapesa (nebo Harapsa, sakra jak se skloňuje Harapes?). Takhle to na mě však působilo asi tak, jako kdyby na konci 36. komnaty Šaolinu seděl s nunčakem za pasem mnich, kterého by hrál Rudolf Hrušínský... (10.12.2013)

Ve všech směrech jedinečný film, o třídu výše než jakýkoli jiný taneční muzikál (a že jsem jich viděl), opravdu se mě dotkl způsobem, jakým už dlouho žádný jiný. Zařadil jsem ho mezi svých Top 5 - i když se na něj dívám podesáté nebo podvacáté, na celý nebo na útržky, vždy mě dojímá a vždy mě z něj mrazí. (19.09.2005)