Zátišie

Vůbec jsem nečekal, že se Zátiší může stát jedním z nejlepších filmů, které jsem na letošním festivalu viděl. Málokterý snímek ve mě vyvolával takovou směsici silných emocí a přitom by se dalo říct, že to byl docela obyčejný film s jednoduchým dějem, téměř komorního charakteru. Diváka se musí alespoň minimálně něčím dotknout aniž by při tom obsahoval nějaké dlouhé filozofování. Bravůrní herecký výkon Eddieho Marsana a naprosto uhrančivá hudba Rachel Portmanové kvality filmu jen podtrhuje. Úplně poslední scéna se možná všem zamlouvat nemusí, pro mě osobně byla i předvídatelná, ale myslím, že měla svůj smysl a působila docela přirozeně. Mé hodnocení: 95%. Viděno: 49. MFF KV. (08.07.2014)

„Nechtěl byste, aby ho poznali Vaše děti, jeho vnuci? Nikdy není příliš pozdě. Vím, že je už mrtvý, ale ...“ Málo co mě dokáže potěšit tak moc jako objev nenápadného, malého filmu, který si mě dokáže emocionálně zcela získat. Zátiší je nádherně vyvážená tragikomedie. Humor, smutek, dojetí…vše v té správné míře. Film je morbidní, smutný, málomluvný (a přitom tolik říkající), úsměvný i příjemně ubíhající. A v případě Marsana skvěle zahraný. Ten si celý film hravě vystačí s minimalistickým a přitom tak přesným výkonem. Jeho samotářský podivín dělající „jen“ svou práci, z úcty k nebožtíkům vymýšlející smuteční řeči, lepící si fotky „klientů“ do alba, maximálně systematický a svázaný pravidly (vnitřními i vnějšími), jejichž porušení je nemyslitelné (ten úsměv „před“…tak moc jsem mu rozuměl). Emocionální dopad po závěrečné klapce byl pak v mém případě drtivý, proto rád nadhodnotím slabšími 5*. „Nikdy jsem je neslyšel mluvit, když spolu seděli na lavičce. To je to, co bychom chtěli všichni, že? Ženu, se kterou se dá mlčet.“ (10.03.2018)

Slovo still se v angličtině používá pro označení fotografie a stejně tak Still Life zpočátku působí. Nehybné záběry, málomluvný hlavní hrdina, minimum emocí. Eddie Marsan se na roli o samotě žijícího úředníka, který se snaží najít rodinné příslušníky zesnulých, typově hodí dokonale a je sympatické, jak se s probouzením života u hlavního hrdiny začíná rozjasňovat i audiovizuál celého filmu. SPOILER Pasoliniho důvod pro ukončení celého filmu zrovna tímto způsobem chápu, ale jeho názor, že by happyendingem "John a Kelly" z celého filmu vyznělo, že je jeden typ života lepší než druhý, nesouhlasím. To, že někdo v průběhu života změní preference o tom, jak chce žít, ještě neznamená, že jedno je objektivně lepší než druhé. A neznamená to ani, že jedno je pro určitého hrdinu lepší než druhé. Člověk se mění a je klidně možné, že v určité části života pro něj byl lepší životní styl, který později opustil. (09.07.2014)

Zátišie mi v niečom pripomenulo Posledného kata, kde sa tiež mimochodom objavil Eddie Marsan. Lenže ten charakterizoval pojem depresia, zato Zátišie je filmom melancholickým. Až to snáď ani viac nejde. Mňa primel počas jeho sledovania nad týmto pojmom John May hlbšie premýšľať. Film plynie pokľudne, ako už názov naznačuje, keď tu zrazu v záverečných minútach príde niečo ako silná, veľmi silná katarzia. Jedná sa o jeden z najsilnejších záverečných momentov, aké som kedy v hranom filme videl a spätne je tak trochu škoda, že silnejší nedokázal byť aj celý film. Spomeňte si pri ňom na záber zo železničnej stanice a doklapne vám, o čom všetkom okrem iného Still life je.... (01.11.2016)

Každodenní rutina může jednoho děsně otravovat. Svou repetitivností jaksi dokáže gumovat všední úspěchy a ve výsledku z nás může dělat obyčejný roboty. Zároveň nám ale vždycky bude poskytovat vitální jistoty - přesně ty jistoty, kterých zde hlavní hrdina zničehonic pozbyl. Smutný, skromný, ideálně završený. --- Pokud jinde napříč snímkem takový záchytný body spíše mizí, Rachel Portman a Joanne Froggatt jimi zůstaly být až do konce. Obě Still Life přinesly právě to, co se od nich muselo očekávat; a mě tim přirozeně velmi potěšily. (01.08.2014)