Ida

,,JSTE PODIVNÁ DVOJKA."... /// Ida Lebensteinová je židovská jeptiška, která má zjistit, že žádnej Bůh není. Nebo aspoň tak si to tvůrci představovali. Pátrání po stopách beznohejch… Téměř doslovně, páč hledání stop po židech zmizelejch během války na polským venkově je věc poměrně dramatická. Černobílej vobraz a vořezanej formát sice hezky zaváděj do 60tejch let, bohužel kolísavá intenzita příběhu mě zase vrací do typickejch festivalovejch manťáků. Linka s rodiči – VÝBORNÁ! To ostatní (ne, celej film není vo tom!) už mě moc nebere. Možná že holky víc voceněj to …, ale na mě je těch 82minut až moc. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Sedím v klášteře, mám před slibem a vobčas mě …. 2.) Nevím, ve kterým lese mám rodiče. 3.) Thx za titule ,,KenoL“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (21.10.2014)

Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají. (13.04.2020)

Formálně naprosto dokonalý a fascinující film. Pawlikowski ho natočil v archaickém formátu 4:3 a všechny podstatné události umisťuje buď doprostřed, nebo dolů, takže si je divák musí mnohdy domýšlet. Ruku v ruce s tím jde opravdu nádherná černobílá kamera, která je poctou kinematografii šedesátých let, zároveň se ale nebrání moderním prvkům, jakým rozhodně je ruční kamera. Celý snímek má velice specifickou melancholickou atmosféru, která ve spolupráci s pomalým tempem proniká do divákova nitra a nechává ho prožít první velké strasti klášterní novicky. Autor si vypomohl i famózními hereckými výkony, které obstarávají Agata Kulesza a Agata Trzebuchowska, mezi kterými funguje zvláštní pnutí a emoce. Obsahově se pracuje hodně s náznaky, což není úplně dobře, protože pozornost se tím rozptyluje a někdy není vše úplně dořečeno a zanechává v divákovi zvláštní pachuť. Snímku by určitě prospělo pár minut navíc, protože některé věci se v něm dějí dost překotně a rychle a způsobují, že motivace hlavní hrdinky je místy dost nejasná. Ve výsledku je ovšem Ida hodně silný film, který se nebojí otevřeně poukázat na nehezkou minulost polského národa, zároveň ale dává naději. 70 % (22.12.2019)

Nemám moc v lásce skoro nemluvné hrdiny, ale na druhou stranu mám v lásce hrdiny, kteří jsou plní zmatku a hledají své kořeny. Slečna Ledová a paní Ohnivá pátrají po zemřelých, aby samy zakusily odumření tomuto světu, jedna tak, jak je to milé Bohu, druhá tak, že Bůh bude mít možná trochu práci s její záchranou. Každopádně nás, zhýčkané diváky 21. století, donutily obě ženy se trochu zamyslet. A to se cení. Velmi cení. Stejně jako nádherně pochmurná atmosféra budovaná oprýskanými zdmi, bezútěšnou dobou 50. let, židovským hřbitovem, citově chladným klášterem a samozřejmě to vše v moderním černobílém hávu. (02.08.2014)

Propagační výhodou evropského artu se sexy jeptiškou v hlavní roli je rozhodně vždy naděje, že v rámci provokativního napadání starosvětských morálek máme docela velkou pravděpodobnost, že obdržíme její full frontal. Ida nicméně má i jiná esa v rukávu, zejména bravurní kompozici prakticky všech záběrů, které jsou často nepříjemně neinformativní (například několikrát nevidíme osobu, ke které se mluví či o které s mluví, ačkoli je o metr a půl dál od rámu kamery) a jsou koncipovány tak, že jejich aktéři vyplňují jen jejich minimální část. Tenhle způsob snímání, společně s černobílým obrazem napomáhá k zobrazení komunistického Polska jako neuchopitelného zjizveného mladšího bratra Mordoru, prorostlé existencionalismem, samotou a odcizením. I přes to není Ida heavy art, jak se může stát, protože každá ze scén má ve filmu svůj jasně pojmenovaný účel a neprostupnost protagonistek je rámována konkrétním cílem, za kterým obě dvě směřují. Vše za tím si divák může nacházet pohodlně sám a film ho k tomu nijak netlačí. (07.11.2014)