Éloge de l'amour

Zlatá Palma - výběr (20.12.2005)

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $252,074║Tržby Celosvetovo $503,548║ (14.08.2009)

Jean-Luc Godard je nezaměnitelným režisérem, jenž mě více svými filmy ze 60. let hodně upoutal. Jeho pozdější tvorbu, v níž se stále více na hony vzdaluje klasickému hranému filmu, už však často přijímám s rozpaky. Chvála lásky, přestože nad silné 3 hvězdičky u mě nedosáhla, byla z ní naštěstí tím lepším příkladem. Chvíli jsem se ptal, jaký má smysl, když je sled scén často přerušován černou obrazovkou s nápisem „quelque chose“ (NĚCO) nebo když se po necelé hodině rázem změní černobílý film na barevný a pod., aniž bych vnímal hlubší smysl ve spojení s obsahem – na druhé straně jsem cítil, že právě podobné ozvláštňující prvky dokázaly bezdějovému filmu, evokujícímu ve mně jakousi celovečerní zfilmovanou úvahu na téma LÁSKA, dodat jistý rytmus a gradaci. Mnohé záběry a vizuální kompozice, ať už sépiově černobílé, barevné nebo ty s přidanými efekty, mají samy o sobě úžasnou atmosférou a zvláště ve scénách s pěkně zvolenou komorní hudbou pak dokáže tento film přes spojení obrazu, zvuku a krátkých rozehraných výjevů či řečených myšlenek vyvolat jisté emoce... emoce, které jsem naopak u několika scén např. s umělou recitací v místnosti postrádal. Upoutat mě tímto experimentem, v komorním kruhu pár herců, překvapivě dokázal Godard po většinu stopáže, včetně drobných zastavení se nad válečnými tragediemi minulosti, jen jsem možná postrádal silnější závěr, který by více nechal vyniknout alespoň drobnému příběhu, z těch útržků a scén kolem stejných postav i potenciálně vznikajícímu. [70%] (01.12.2023)

ocenenia : MFF Cannes 2001 - Nominácia na 1. cenu (15.10.2013)

Ze všech novějších Godardových filmů mi tenhle přijde nejucelenější a nejpůsobivější. Sice je (oproti třeba Nové vlně) u nás zapadlý a ani to neznamená, že by měl narativ, ale jeho mnohostranné a přitom názorově jednoznačné filozofování (především) o proměně vnímání historických událostí napříč věky má nejen něco do sebe, ale dokonce se v té změní Godardova filozofování dá číst něco opravdu podnětného. Jen se teda nevyhnul zjevujícím se přímým citacím (které mi v jeho filmech lezou na nervy často, tenhle styl "zfilmované odborné knihy" mi přijde poněkud zjednodušený), roztříšténosti témat a jednostrannosti, kterou dává najevo vždy když může. Já chápu, že nesnáší Američany a Hollywood, v něčem z toho s ním přesně souhlasím, ale časem už to začne až moc bít do očí. Přesto ale tu čtvrtou hvězdu dám, ačkoli to na ni subjektivně nevidím, protože i přes to všechno ve mě Éloge de l'amour zanechalo silnější dojmy, dalo skutečné podněty k přemýšlení a bavilo i vizuálními nápady, včetně toho přesunutí z filmového černobílého ladění do barevného, dokumentárně-poetického. A i ty hrátky s barvičkami a "televizní" kamerou byly samy o sobě fajn, jen je to časem takové až moc okázalé. Slabé 4* (19.04.2024)

Chvála lásky je opus magnum filmové dekonstrukce. Godard se právě díky dekonstrukci odpoutává od jednotlivého a přibližuje se k obecnému. Tomu podřizuje rovněž pojetí času, a tím dějin, historie, tedy jednak příběh (historie) "o někom" je nahrazen okamžikem historie "prostřednictvím někoho", a jednak pojmy minulost, přítomnost a budoucnost ztrácejí svůj běžně využívaný význam, protože už nejsou oporou jednotlivého, nýbrž závorkují to podstatné, tj. to "obecné". Hlavním motivem této Godardovy dekonstrukce je láska. A láska (určitý pozitivní vztah, emoční či sexuální přitažlivost) pak je předkládána a manifestována ve čtyřech rozdílných kvalitách: 1) v setkávání, 2) v tělesné vášni, 3) v odloučení (či osamocení) a 4) ve smíření. Navíc ještě prostřednictvím tří různých relací: 1) v mládí, 2) v dospělosti a 3) ve stáří, přičemž dospělost jako jediná se zároveň nejvíce odklání od vlastního, autentického bytí. Godard dekonstruuje až k vlastním esencím člověka, obraz a zvuk, subjekt a objekt, prostor a čas, tělesnost a duchovnost, transcendence a imanence, film umožňuje od sebe oddělit, definovat a reinterpretovat každý jednotlivý prvek bytí a umění. Díky tomu odkrývá podstaty, esence, sílu moci tvůrčího aktu, a tím také možnost znovu-posvěcení lidského bytí. Z výraznějších postav: Godardovo alter ego, hledající vhodný výraz a formu své umělecké představy Edgar (Bruno Putzulu), nesnadně polapitelná myšlenka, láska i žena Berthe (Cécile Camp), drsnějším osudem i časem prověřená láska prarodičů Berthy (Jean Davy a Françoise Verny), Edgarův důsledný, pečlivý a též předvídavý asistent Philippe (Philippe Lyrette), Edgarův velkorysý mecenáš a galerista Rosenthal (Claude Baignières), či představitelé mladého (a také legendarizovaného) mileneckého páru Eglantine (Audrey Klebaner) a Perceval (Jérémie Lippmann). Chvála lásky: Godard si neodpouští ani jízlivosti k americké a televizní kultuře, či k "Velkému" Spielbergovi, udržuje svou vlastní jednotu času a prostoru, reality vzájemně prolíná, čímž se jednotlivé momenty stávají spíše obecnější životní zkušeností, odpoutávají se od své jedinečnosti a individuálnosti. A tak se manifestuje transcendence bytí. Je to ukázková demonstrace možností dekonstrukčního tvůrčího procesu. (05.09.2024)

Kamera má někde dokumentární, jinde básnivý ráz, vzdělaneckým řečem, které se v útržcích, ale nepřetržitě vedou, málokdy rozumím; třetí hvězdička je za to, čím mě pozdní Godard skoro vždycky obludí: za sílu lyrického obrazu umocněného hudbou. V těch chvílích mám podobný pocit, jako když čtu poezii, které nerozumím, a kterou jsem přesto unášen někam mimo a - jak věřím - nad sebe. (01.06.2019)