Besi

Z každého záběru filmu čiší silná režisérská osobnost, která si dokáže dobře vybrat své herce a vysvětlit jim, co od nich požaduje. Za kameru, střih a zejména hudbu si film zaslouží absolutorium. Stejně tak délka je vzhledem k rozsahu literární předlohy plně odůvodnitelná. S Wajdou nemám ani ten nejmenší problém a o moc lépe se Dostojevského Běsi ani myslím natočit nedají. Snad se režisér mohl trochu odpoutat od předlohy a učinit své hrdiny více civilními a přístupnými dnešním divákům. Problém totiž je v samotném románu, kde se Dostojevskij vypořádává s vlastními běsy své minulosti. Je to jednak intelektuálně trošku rozevláté a některé dialogy působí nevěrohodně a pateticky, ale především postava Petra je až moc záporná a i když odpovídá předloze, míře jeho cynické otevřenosti příliš nevěřím. Darebáci sami sebe většinou darebáky nenazývají. Celkový dojem: 75 %. (11.07.2008)

Dostojevskij a jeho rozsáhlé dílo se z pohledu případných dramatizátorů jeví jako velký, mnoha chuťmi a rozmanitostmi charakterizovatelný koláč. Román-řeka se vzpírá plnému uchopení filmové řeči a téměř vždy je úspěch této nesnadné snahy vykoupen selekcí, zdůrazněním jedné z mnoha linií. Posunume-li tento wajdovský počin blíže k DANTONOVI a uvědomíme-li si datum natáčení, je zřejmé, že BĚSI se řadí do velké vlny evropské kinematografie, reflektující velkou paradigmatickou krizi zejména komunistické levice té doby. Je pozoruhodné, jak přesně postihl geniální polský tvůrce specifika pravoslavného křesťanství, jak dokonale dokázal nasát ruskou atmosféru třetí čtvrtiny 19. století a současně zkáznit tak rozmanitý mezinárodní herecký soubor, který měl k dispozici pro uskutečnění svého obtížného záměru. Aniž by násilně prezentizoval, uměleckým pohledem vyhmatává všechny systémové znaky sektářství, netolerance, rodícího se aparátnictví, podlosti, prznící velkou myšlenku. Že přitom dokázal zachovat Dostojevského křesťanská východiska, ruskou lehce jurodivou bohabojnost, kolísání a rozervanost, jež ji provázely, není slabinou, ale dalším znakem originality a jedinečnosti tohoto polského klasika. Omar Šarif se až překvapivě stal ztělesnitelem ruského narodnictví (ničevoctví), svůj ruský part bravurně zvládla i Isabelle Huppertová a výrazně zaujali také další představitelé rolí, mne osobně nejvíce Jerzy Radziwilowicz. Vyváženost filmu je i jinak pojmenovanou nadčasovostí tohoto wajdovského autorského činu. (15.05.2010)

Wajdova snaha převést knihu do filmové řeči byla sice ušlechtilá, ale úspěch se nedostavil. Poprvé jsem u filmu usnula. Chaotické popocházení a výkřiky panoptika divných zjevů mi připadaly jako přenosy záběrů skryté kamery z ústavu s vysokými zdmi. Nicméně, protože mám ráda Dostojevského, přečetla jsem si knihu a na film se podívala znovu. Můj dojem, že se to nepovedlo se potvrdil. Omar Sharif je důvod dodívat se téměř na jakýkoliv film (z čehož plyne, že jeho postava nesmí umřít na začátku), ta snaha zfilmovat knihu, kde je velká část dějů, vztahů a pohnutek jen naznačená se musí ocenit, ale kdo chce strhující Běsy, nechť si opatří knihu. (31.08.2010)

Co se týče zručnosti, jak při adaptaci předlohy, tak v divadelním herectví všech zůčastněných, jedná se o první filmovou ligu. Horší je to s myšlenkovým převedením díla, neboť Wajda se soustředil na mocenské intriky Štěpánova syna, Pierra, ukazuje neodvratné kolo roztáčeného osudu vedoucího k zločinu, a upozaďuje všechny jiné postavy, i Stavrogina a Lízu. Protikladem Pierra je Šatov, takže Wajda dramaticky rozehrává jak vzpouru v továrně, tak příjezd těhotné ženy. Nechává však v filmu tehdejší filosofii a tak postavy řeší v dialozích otázku Boha a la Vladimír Solovjov. Z Dostojevského existencialismu se však Wajdovým redukcionismem stává marxismus, ve kterém lidé jsou vpleteni do neúprosných zákonitostí dějin. Jakoby bylo z rozsáhlé fresky vyňato několik obrazů, které ač dokonale natočeny, steží vyjádří základní myšlenku díla. (16.01.2009)

Wajda se s Dostojevským naprosto míjí. V jeho pojetí nejsou Běsi víc než několik jakoby náhodně pospojovaných fragmentů událostí (jejichž smysl asi každému kdo knihu nečetl musí unikat), které se mohou stejně dobře odehrávat během dvou dnů i několika týdnů, vypustil půlku postav a z těch co zbyla je část zkarikovaná (Kirillov) a zbytek natolik vykostěný nebo překroucený (skoro všichni ostatní, nejpatrnější je to u Štěpána Trofimoviče, Stavrogina a Šatova), že s románem Fjodora Michajloviče nemají společné už skoro nic. Je pochopitelné, že zhustit dílo rozsahu Běsů do jednoho filmu není jednoduché, ale narvat cca stopadesát stran textu do té idiotské pasáže na nádraží, kde to co se odehrává zcela ztrácí smysl, je přece jenom trochu moc. A Omar Sharif je k smíchu a celý konec nemá vlastně vůbec žádné opodstatnění, protože o jeho postavě se nedovíme nic co by opravňovalo jeho závěrečné horečnaté mumlání. Pro toho kdo Běsi nečetl zbytečné, protože nebude tušit která bije, ten kdo je četl se akorát naštve, co za psí kusy Wajda s Dostojevským dělá, jako se to stalo mně. (07.10.2008)