Rjaba, sliepočka jarabá

Další dílo o zpustošené ruské duši. 1) Film je vtipný i sociálně kritický. Ale hlavně je to depka. 57letý režisér a scénárista Andrej Končalovskij očividně ví, o čem vypráví. 2) Ženy v nepěkném slovenském dabingu, k jehož sledování jsem byl odsouzen, skřehotaly jako čarodějnice na sletu. 3) Kde jsem se měl smát, tam mi bylo trapně. Příběh se postupně přetvořil v zoufalou grotesku. Nakonec to tedy hodí tři hvězdičky za ruského mužika puštěného ze řetězu, za všeobecnou osvětu pro lidi neznalé ruské reality a za specifičnost uměleckého vyjádření. (18.07.2017)

Rusky vidiek sa po perestrojke a glasnosti vyrovnava s nastupujucim kapitalizmom. Vyrovnava sa sice typicky rusky, to je dobree. Ale co si reziser mohol odpustit tu rusku snahu vypit si /keby len vodku, tak jakz takz, ale oni piju samohonku a to je bordel/. Zavist, nenavist, skostnatene pomery - to vsetko tu ma miesto. 52 % (16.01.2018)

Soudě podle filmu, bolševický pokus o vytvoření nového sovětského člověka bolestivým způsobem selhal. Měnili se vládci, střídaly se ideologie, ale ruský venkov zůstává stejně pasivní, prochlastaný a závistivý, jak o tom v minulosti psali mnozí ruští klasici Gogolem počínaje. Dřív mohli krást jen komunisti, teď je demokracie a můžeme krást všichni, zní replika jedné z postaviček a místní kolchozníci se tímto mottem úspěšně řídí. Končalovského film dobře vystihuje atmosféru jelcinovského Ruska 1. poloviny 90. let, kdy místo dohánění Západu začali Rusové napodobovat poměry ve střední Americe. Jako satira funguje Slepička Rjaba obstojně, režisér dokáže řadou scén přesně vystihnout bolavá místa společnosti. Třeba když podnikatel pacifikuje vzbouřené kolchozníky pár lahvemi vodky. Korupce je v Končalovského snímku všudypřítomná a většinou není drahá. S označením komedie bych už byl opatrnější. Ten film je vlastně docela bezútěšný a bezvýchodný. Není s kým se ztotožnit a komu fandit. Končalovskij je pevnější v kramflecích coby režisér, jako scénárista oslnivý výkon nepředvedl. Zápletka se zlatým vejcem mohla být dotaženější a nabízela mnohem víc vtipu a hravosti, než z ní Končalovskij nakonec vytěžil. Hromada morálně pokřivených postaviček si přímo volala o situace plné černého humoru a jízlivých šlehů. Nu což, i s ohledem na přítomnost skvělé Inny Čurikové alias Marfuši se nakonec přikloním ke 4 hvězdičkám a 70 % celkového dojmu. (21.01.2021)

Po čtvrtstoletí od vzniku lze v tomhle filmu jelcinovské (!) éry obdivovat jednak punk při zpracování (ještě jsem neviděl takhle trefně nafilmované "honičky"), jednak polystylovost - film má černobílé retrospektivy z Končalovského filmu o Asje z roku 1966, má fantastickou scénu, je realistický i folkloristický (cikánská svatba). Je to něco mezi Kurvahoši a Je lepší být bohatý a zdravý... - nicméně po Rusku: patříme do stejné kulturní oblasti a je to fajn. Film není tak umělecký, ani nejde tak do dřeně jako Muratové Astenický syndrom. Zároveň je chvilkama po staru pomalý - Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicina jsou v tomhle modernější, tam je absence tempa naroubovaná na transcendentálnost atmosféry a la Tarkovskij. Přesto mi to vychází na pět* - je to velmi dobré, velmi vtipné, velmi trefné. Bez happy endu. (07.02.2018)

Presné podobenstvo zďaleka nie len o typicky ruskej poperestrojkovej dedine, vyrovnávajúcej sa po rokoch boľševického režimu s rovnako neúprosným kapitalizmom bez limitov. Pretože podstata, tá je veľmi podobná každej dobe a každej komunite, ktorá sa vzájomne skvele pozná. Takže o čo ide? Nuž, vezmime to od podlahy: základom životnej pohody je dobre si vypiť, zabaviť sa a zatrtkať si. Na následky nejako veľmi nemyslieť. Ale ak aj z potomstva niečo kvapne, samozrejme detvákmi, hocako nevychovanými, rozmaznanými frackami sa samozrejme treba zaštítiť. Lebo šak krv není vodka (však áno?). Takže vypiť si, ak zadarmo, bez ohľadu na okolnosti. Zhodiť vždy a za každých okolností toho, kto z komunity vytŕča. Pretože ako spieva aj Bez ladu a skladu: tak odtnite mu hlavu, nech nevytŕča z davu. Toto závidiace si rovnostárstvo samozrejme sa tiahne naprieč komunitou. Bez ohľadu na náboženstvo, či svetovyznanie. Ba, ako sa ukazuje, čím je viera silnejšia, tým mocnejšia je aj nenávisť a závisť voči tým, čo vytŕčajú z radu a majú na viac ako sivý, úboho závidiaci rovnostársky priemer. Nuž a do likvidácie odlišnosti, výnimočnosti treba vložiť celú myseľ, zapojiť celú nielen komunitu, ale aj rodinu. A všetky možné prostriedky. A potom zlikvidovať výnimočnosť, toho, kto má na viac. Nuž a potom? Vypime si, zabavme sa, potom si v kostole vyspovedáme hriechy a sme čistí ani ľalie. A tam, na spálenisku ambícií rastie rovnaká tráva ako pred rokmi. Len tá láska sa nedá len tak prikázať, naordinovať. Tá, čo sa skrýva pod všetkým tým pokrytectvom, falošnou morálkou či bezuzdným chľastaním. Vytvoriť si veľký rod je tiež dosť dôležité. Jednoducho: veselo tragikomické východoeurópske tradície rovnostárstva a duševnej malosti. Takže, tá láska sa zrodí len zriedka, ale keď je, je ako kvieťa, ktoré v závere hrdinka Asia prežmolí medzi prsty, filozofujúc o živote a pýtajúc sa diváka na jeho názor. Práve som ho dopísal, vážení priatelia. (06.01.2018)