Deti prírody

Já si celou dobu říkal, že mi to stylem strašně připomíná Zimnici a teď koukám na profil režiséra a on je ten, kdo to natočil! Tak to už mě pak nic nepřekvapuje. Děti přírody sice nejsou úplně dokonalé, některé scény jsou strašně prvoplánové (hlavně ta se psem, která ani moc nedává smysl nebo ta, kde SPOILER Stella zemře a není jasné, jestli to bylo stářím nebo to byla sebevražda KONEC SPOILERU), ale jinak je to dost povedené ukázka toho, jak by měl film o stáří vypadat. Nedojí to z diváka emoce za každou cenu, nikdo tu nemá žádnou nevyléčitelnou chorobu v nejhorším stádiu, o úskalích a nenaplněných snech ve stáří to vypovídá docela obstojně a bez přehánění... Nemůžu říct, že mě to bůhvíjak zasáhlo (i když úplný závěr je naprosto skvělý), Zimnice se mi líbila o něco víc, ale natočené je to skvěle, vedené je to naprosto dokonale, skoro každá scéna svůj význam ukazuje naprosto precizně a je vidět, že to točil režisér s opravdu velkým talentem. Navíc se mi hrozně líbí, jak Fridriksson v těch svých road movie odkazuje na islandskou mytologii a z jeho stylu je patrné, že se inspiruje dvěma mými top režiséry - Tarkovským (z scény v té ruině na konci to bylo patrné fakt hodně) a Wendersem. Slabé 4* (19.06.2022)

Tak bohužel dost zklamání. Film jsem sháněla jak šílená, a nakonec jsem se dost nudila. Opět typicky pro Friðrika Þóra jsou tam takové ty postavy navíc, které se objeví a zase zmizí a to mi asi vadí nejvíc. Plus to, že je to rozvleklé, což asi má být, ale prostě jsem to musela dát nadvakrát. Krajina je hezká, hudba taky, ale tohle asi není moc film pro cyniky. Když to shrnu: Film mě ani nedojal, ani nebavil, ale dalo se to. 40 % (12.12.2010)

Epický příběh dvou svérázných starých lidí, kteří se nechtějí smířit se svým v podstatě nesvéprávným životem v domově důchodců kdesi v Reykjavíku. V okamžiku útěku ponurou náladu střídá optimističtější, díky pocitu svobody a přesvědčením o základním lidském právu, že si každý může se svým životem dělat co chce. V druhé polovině film přechází z děje spíše už k magickým až fantaskním obrazům člověka v krajině, a právě ty mě svým způsobem dostaly nejvíce. (30.03.2008)

Dle názvu jsem se neinformován domníval, že půjde o příběh dětí, dostal jsem naopak snímek vyprávějící o té úplně poslední fázi života. Seversky chladné putování starého Porgeira po stopách starých známých míst a dávno neviděných blízkých budí většinou realistický dojem, zároveň však dokáže ve svém zpracování přidávat drobné fantaskní motivy, aniž by tím zážitek ztrácel na síle. Těžká, pocitově vyčerpávějící záležitost, zanechává navzdory podmanivé kameře či motivu nezlomně pevného pouta dvou lidí v každém věku spíše syrový, než poetický zážitek. Spousta pomalých dlouhých scén, ovšem se silnou atmosférou zesilňující uvnitř skryté emoce, na malé odlehčení dojde jen párkrát při náhledu do humorně neschopné práce policistů. To vše, i s pocitovým masakrem v závěru, vtěsnáno do hutných 80 minut! Moje první zkušenost s islandským režisérem Fridrikem T. Fridrikssonem a pevně věřím, že nebude poslední. [80%] (18.09.2022)

Zvláštne ponurý, smutný no krásny film, silno spätý s duchom krajiny, kde sa natáčal. V jadre jednoduché rozprávanie o spomienkach dvoch starcov na staré časy v kontraste s moderným "bezcitným" svetom (malebná krajina vs betónové sídlisko), formou citovo velmi bohaté meditatívne road movie o kráse života spätého s prírodou. Film je tak jedinečný, že keď som ho videl v TV pred asi 15-timi rokmi, doteraz mi v hlave utkvela väčšina momentov a atmosféra...až kým som sa k filmu znova nedostal a neužil si ho znova. (10/10) (11.12.2007)