Čtyři noci jednoho snílka

Dva velcí režiséři - Visconti a Bresson - zfilmovali Dostojevského novelu "Bílé noci". Obě verze jsou krásné a přitom velmi rozdílné. Bresson opět vsadil na neherce, natáčel ve skutečném ruchu Paříže (což mu přineslo spoustu potíží) se skutečnými hipízáckými muzikanty. V jednom rozhovoru se vyjádřil, že právě Dostojevskij je největší spisovatel a také že jeho velké romány jsou dokonalé a netroufl by si je zfilmovat. Myslím, že Viscontiho verze je více uvěřitelná, v této francouzské není chování ani zázemí hlavní dívčí hrdinky moc vysvětleno, a tak její touhu utéci s mužem, kterého ani nezná, příliš nechápeme. Právě v kontrastu s hnutím hippies je její neposkvrněný romantismus trochu zvláštní. Ale jak říkám, obě verze jsou krásné, a to je to hlavní. (21.04.2022)

Pokud jsou Dostojevského Bílé noci biblí snílkovství postaveném na "starozákonním příběh", pak Bressonova adaptace je už jen jedním z možných uchopení/ pochopení. Kolem Pont Neuf, v prostředí přemíry aut, chodců a turistických lodí, se dá snít stejně jako kdekoli jinde - a kdokoli jiný, třeba i malíř a lovec zvuků - a o komkoli jiném, nemusí to být zrovna Nastěnka (protože Nastěnka je pouze jedna). Bressonova režie a jeho vedení neprofesionálních herců (modelů), je možná největším kladem tohoto filmu, vrcholícím setkáním a loučením pod tajemnou lunou.... Určitě by bylo příhodné porovnat Bressonovu koncepci s pojetím Viscontiho (Natálie), kde roli snílka hraje super-profesionál Marcello Mastroianni, to by ale mohlo vést zbytečně a nebezpečně daleko... (01.09.2015)

Čtyři noci jednoho snílka jsou pozvolným prouděním několika vzájemně propletených realit milostné lásky či několikavrstvou romantickou malbou, chcete-li. Rovin je ve snímku k nalezení více – dominantními jsou sen/iluze, realita/běžný život a nakonec tvorba/umění, jako znovuobnovení stavu snu, který se „vášnivě“ střetl s realitou. Nejlépe je to patrné na hrdinově magnetofonu, který zachycuje hnutí jeho mysli/srdce. Nejprve je zde mladiství ideál. Jacques touží po blíže neurčité ženě, spíše po jakémsi pravzoru milostného dobrodružství, které je ilustrováno „diktafonovým“ příběhem o dívce čekající na vysvobození z nechtěného manželství, do nějž Jacques přichází jako milenec/kavalír/osvoboditel. Později však náš „snílek“ potkává hlavní hrdinku Martu (kterou také zachraňuje, ale v jiných podmínkách). Ta postupně z „pralátky“ abstrakce milostného dobrodružství zhmotní Jacquesovi city v konkrétní matérii a v obrazu individualizované bytosti, čímž nakonec obsáhne (a přesáhne) hrdinovi nejdůmyslnější fantazie a on je po setkání s ní schopen do svého diktafonu vzdychat kol dokola pouze jediné slovo - „Marta, Marta, Marta“. Ona totiž, jako blesk z čistého nebe, nahradila veškeré ty vzdušné zámky, jež existovaly v bezčasí fantazie. Proto Jacques zmiňuje, že právě potom, co potkal ji, pro něj jakoby vše začíná. Sen se mění v realitu. Jenže, jak to tak v životě bývá, láska v praxi není zdaleka tak bezproblémová, jako láska vysněná – povětšinou nám totiž krom vášně a bláznivé radosti dává též hořkost, nepochopení a bolest. Ve chvíli Jacquesovi prohry tak dostává primární funkci znovu vystavění snu, tentokrát však pomocí umění, vytříbené fabulace, kdy hlavní hrdina mění podmínky svého neštěstí a obrací, alespoň pomocí vlastního talentu, proud nevyhnutelnosti. Nebo možná lépe – začíná už podruhé znovu – tentokrát však do snu již zapojil svoji vlastní životní zkušenost. Bresson, krom zdařilého romantického filmu (kterýžto „žánr“ je v jeho filmografii raritou), tím pádem velmi chytře polemizuje o jedné z funkcí tvorby jako takové. Ta se pro mnohé z nás stává lékem na zlomené srdce a to nikoliv jen ve smyslu „konzumace“ uměleckých děl, ale možná ještě silněji ve vlastním aktu tvorby, který je sám o sobě, do jisté míry, aktem milostným – neboť i z něj se může zrodit něco krásného. Jako například tento film. (07.09.2017)

K Bressonovým Quatre nuits d'un rêveur jen tři - po sobě následující poznámky z deníků Charlese Baudelaira: "Zelené tmy za vlhkých večerů krásného období. Nesmírná myšlenková hloubka lidových rčení, děr, prokousaných celými pokoleními mravenců. Anekdota o Lovci, týkající se úzké spojitosti mezi krutostí a láskou." (25.09.2011)

Oprášila jsem vzpomínky na sebe samu při pohledu na mladíka Jacquese čekajícího na svou životní lásku a věčně beznadějně se zamilovávajícího. A dokážu si představit, jakou vlnu nadšení a pochopení by ve mně Čtyři noci snílka vyvolaly před takovými deseti lety. Zatímco teď, dávno už spolknutá skutečností, s lítostí zjišťuju, že nejspíš nerozumím už světu snílků a idealistů. Ale závidím jim. Jsou totiž svým způsobem šťastní. A krásní. V tom svém nevinném a čistém snění o velké lásce... (20.04.2009)