Čtyři noci jednoho snílka

Pokud jsou Dostojevského Bílé noci biblí snílkovství postaveném na "starozákonním příběh", pak Bressonova adaptace je už jen jedním z možných uchopení/ pochopení. Kolem Pont Neuf, v prostředí přemíry aut, chodců a turistických lodí, se dá snít stejně jako kdekoli jinde - a kdokoli jiný, třeba i malíř a lovec zvuků - a o komkoli jiném, nemusí to být zrovna Nastěnka (protože Nastěnka je pouze jedna). Bressonova režie a jeho vedení neprofesionálních herců (modelů), je možná největším kladem tohoto filmu, vrcholícím setkáním a loučením pod tajemnou lunou.... Určitě by bylo příhodné porovnat Bressonovu koncepci s pojetím Viscontiho (Natálie), kde roli snílka hraje super-profesionál Marcello Mastroianni, to by ale mohlo vést zbytečně a nebezpečně daleko... (01.09.2015)

Bresonova režie s odstupem a bez osobního zájmu opět v nádherných minimalistických záběrech prezentuje toporné neherce. Možná to má vyvolat zmatenost a neschopnost žít normální život - tohle má to Bressonovo rozhodnutí symbolizovat? Že se režisér tak precizní rozhodl pracovat prakticky bez výjimky na všech svých filmech s neherci (a vždy je to na nich velmi vidět), přece nemůže být samo sebou. Ve Čtyřech nocích už jsou ale režisérovy zvyklosti dost vyčpělé. Kdybych od něj nic jiného neviděl, asi bych v tom našel větší zalíbení, ale takhle jde jen o vystřílenou munici. (18.04.2013)

Sny jsou naším největším bohatstvím, které nám nikdo nikdy nemůže vzít. Toužíme sice po jejich zrealizování, ale když toho docílíme, zjistíme, že ztratily svou cennost a připadáme si vlastně chudší. Takže dokud to jenom trošku jde, neprobouzejme se z nich! Bressonova lyrická obrazová poezie pro věčné snílky. (04.11.2011)

Oprášila jsem vzpomínky na sebe samu při pohledu na mladíka Jacquese čekajícího na svou životní lásku a věčně beznadějně se zamilovávajícího. A dokážu si představit, jakou vlnu nadšení a pochopení by ve mně Čtyři noci snílka vyvolaly před takovými deseti lety. Zatímco teď, dávno už spolknutá skutečností, s lítostí zjišťuju, že nejspíš nerozumím už světu snílků a idealistů. Ale závidím jim. Jsou totiž svým způsobem šťastní. A krásní. V tom svém nevinném a čistém snění o velké lásce... (20.04.2009)

Při čtení Dostojevského Bílých nocí si říkáte, jak se s tímhle může Bresson vypořádat. A ve výsledku je to věc nádherná, skoro baladická. Není snad pocitově a myšlenkově věrnějších adaptací, než jsou ty Bressonovy. Příběh, jenž vybízí spíš k inscenaci divadelní než k filmu, samozřejmě u Bressona ožívá v místně a časově přizpůsobené situaci, v Paříži okolo Pont Neuf (místo v Petěrburgu), ale i v tom je cítit upřímný autorský vklad mistrovského, vlastně již staršího pána. Dosahuje stejné romantičnosti a poutavosti, to, co je v knize explicitně psáno (Dostojevského postavy jsou přirozeně mnohem a více upovídanější, otevřenější), dává najevo řadou nepřímých znaků (kytarové skladby znějící na ulicích, noční verše světel a zvuků). (04.02.2010)