Macbeth

Shakespearovské filmové adaptace šlo doteď dělit do dvou skupin - akademicky uctivé a předloze věrné (Brannagh) anebo naopak hystericky se vymaňující (Romeo+Juliet, O). Zatím nikdo ale nepřišel s tak autonomním audiovizuálním zpracováním, které zahaluje celý děj do vlastního uzavřeného světa vřesu, mlhy a dýmu. Macbeth je naplněný formalistickými zkratkami, jazykem původní hry promlouvající postavy tím získávají neprostupnost a úporná stylizace vrcholí neskutečným závěrem, který v zásadě představuje největší tvůrčí licenci oproti hře. Zde lze hlavně vidět Kurzelova schopnost nejenom vytvářet obrazy, ale hlavně v nich i uvažovat. Sean Harris zase krade film pro sebe. Tady měly lítat nominace. Po celou stopáž jsem byl úplně u vytržení. PS: myslím, že paradoxně největší zážitek z filmu budou mít ti, co o Macbeth vědí sem tam něco nebo vůbec nic. PPS: boží soundtrack! (23.02.2016)

Bohudík za každou filmovou adaptaci stokrát převyprávěné legendy, která nejde cestou divácky atraktivního, "realistického" originu. Místo odkazů k současné společensko-politické situaci a "vědeckého" vysvětlení nadpřirozených jevů, k čemuž se uchyluje např. úmorný Exodus, přichází Macbeth s básnickou shakespearovštinou a vysokým důrazem na stylistickou expresivitu. Pokud se v některých rozpačitých reflexích filmu zmiňuje, že se návrat k tradici neslučuje s moderní, snyderovskou post-300 stylizací, podle mě to není pravda. Obě polohy spolu naopak dobře ladí, protože každá svým způsobem přispívá k výrazně uměleckému pojetí snímku. U dialogů není tolik důležité to, že posouvají děj (který řada lidí zná), ale že mají silný poetický rozměr. Taktéž styl se přiliš nepodřizuje požadavkům vyprávění, ale pomáhá expresionisticky dotvářet vyznění scén, slouží k charakterizaci postav nebo má ryze uměleckou funkci. Nejde přitom jen o kontrastní, mohlo by se zdát až manýristické zacházení s barevnými kontrasty, ale třeba i o subtilní práci s kostýmní detaily. Takže když Lady Macbeth svádí manžela na scestí, její vlasy jsou po stranách stočené jako klubka hadů a v pozdějších fázích Macbethova šílenství už volněji rozpuštěné. Audiovizuálně jde o jeden z letošních nejpůsobivějších filmů. Jsem zvědavý, jak si tentýž tvůrčí tým poradí s Assassin's Creedem - takovéhle pojetí by videoherní adaptaci slušelo. (02.12.2015)

Třebaže vizuálně, hudebně a herecky je Macbeth perfektní, není to úplně to, co jsem původně čekal. Sice je to temný, depresivní a brutální, první a závěrečná půlhodina rovnou fenomenální, děj mezi začátkem a koncem ale těžce vázne na snaze vyobrazit Macbetha jako bezprecedentního narušenýho zmrda, kterej se nebojí pálit zaživa ženy a děti (scéna úvodní, zrada v lesích, upálení a scéna finální jsou jednak naprosto fantastický a jednak důležitými pojítky mezi nudnějšími místy). Ono ač zajímavý to je bezesporu, diváka film skrze veršovaný scénář právě v polovině filmu dost sere a to kvůli minimálnímu ději. Pokud ale studio nebude přílišně režisérovi kecat do práce, bude Assassin's Creed neskutečná pecka! (28.01.2016)

Justin Kurzel se i v Macbethovi může oddávat tomu, co ho fascinovalo ve Snowtownu - morálnímu vákuu, které vzniká kolem krajně ambivalentních povah, zmítaných násilím a manipulativností. Samozřejmě v součinnosti s Adamem Arkapawem mocně používá drsnou skotskou krajinu jako zrcadlo nehostinného nitra dvou hlavních aktérů, kteří (snímáni především v neúprosných detailech) tvoří magnetizující středobod adaptace. Manželé Macbethovi a jejich pozvolný propad šílenství si uzurpuje téměř veškerý prostor a pokud nemá herec takové nadání zahrát na malé ploše s fascinující intenzitou jako Sean Harris, má prostě smůlu. Není to na škodu, protože Fassbender a Cotillard hrají s intenzitou, která bez problémů ustojí i nekompromisní volbu detailu a věrnost jazyku originálu, byť nejsilnější je moment, kdy uprostřed bezeslovné scény uroní Macbeth "slzu šílenství". Kurzel volí ponuré, velmi pomalé tempo, které se zhruba veprostřed ocitne v zajetí stereotypních aranžování monologů / dialogů protagonistů (zjevná vada scénáře), ale po většinu zbytku stopáže si zejména díky fascinující souhře Arkapawova oka a uší Justinova bráchy-skladatele Jeda drží velmi intenzivní náboj. Bitevní scény jsou pak na pokraji refnovského manýrismu, ale do celkového tónu "naturalistického lyrismu" mi pasují. Ano, blazeovanost Branagha se láme pod diktátem temnoty a dokonce i BBC cyklus Ve stínu koruny působí proti Kurzelově adaptaci vzdušně. V něčem má Macbeth velmi blízko k rozporuplné, ale strhující adaptaci Wuthering Heights Andrey Arnold. I on hledá v klasice pozapomenutou pachuť krve, pach potu a mazlavost bláta. A mě si získal. [80%] (23.10.2015)

Moje hodnocení se s nejvyšší pravděpodobností nezmění, nicméně potřebuji a chci vidět Macbetha ještě jednou. Nečekal jsem, že mi ty krásné věty bude dělat až takové problémy vstřebávat (jeden z filmů, kde bych bez titulků nerozuměl vůbec). Až takovou divadelnost v hereckém projevu jsem nečekal a chci si napodruhé - již připravený - potvrdit, jak moc mě baví/nebaví. Navíc jsem byl unavený a tohle není film, který by vás probudil. I tak od včerejší projekci na atmosféru filmu nemůžu přestat myslet, úvodní bojová scéna vám napne svaly na celém těle a přibije k sedačce, Arkapaw ve spojení s úžasnou hudbou (doufám, že nebude na různých výročních oceněních úplně odignorována ve prospěch zavedených jmen, tohle není žádná bratrská protekce, teď už věřím, že Jed by klidně mohl skládat i blockbuster) uvrhne do syrového středověku a thén Cawdoru a Glamisu vám to odpřednáší. A jděte na plátno, povinnost. Assassins Creed asi můj nejočekávanější blockbuster nyní, s desítkami milionů a stejným týmem udělá Kurzel veliký věci. (12.11.2015)