Mladosť

Michael Caine a Harvey Keitel jsou výborní, Rachel Weisz je má nejoblíbenější herečka, Dano nezklamal, potěšila i přítomnost velkého Diega, u kterého jsem byl v pokušení věřit, že je to pravdu on a záběry ze švýcarského údolí s pasoucími se kravami byly úchvatné. Ale celkově to vázlo. Na mě to byla až příliš melancholická podívaná s řadou zbytečných záběrů i dialogů, od které jsem čekal trochu víc nadhledu. 60% (07.11.2015)

Velká nádhera a Následky lásky jsou filmy, které jsem mohla od Sorrentina už vidět a tak jsem čekala předem, že to bude zase nějaká zvláštní pochoutka, kterou budu pomalu vstřebávat a rozebírat různé ingredience, které se propojí ve zvláštní, ale velmi chutný film. Ne, opravdu to není pro každého. Je to jako jet do daleké země, kde dostanete na talíři neznámé jídlo a bude záležet jen na vašich chuťových buňkách, jestli talíř odložíte stranou a nebo se vám dostane něčeho jiného a přitom lahodného, co si budete chtít zapamatovat na hodně dlouhou dobu. Obzvlášť Michael Caine mně určitě po tomto filmu dlouho utkví v paměti, jak sedí na pasece a diriguje....nádhera. Některé dialogy Micka a Freda byly pro mě takové, že se dotkly i mého jávství, například jen když zmíním jednu větu, kdy Mick říká Fredovi: "Víš, jaký je mezi námi rozdíl? Že já nemám život dostatečně rád." Je to film plný nádherných vizuálních obrazů a momentů, které nám Paollo Sorrentino předložil a je na každém jedinci, která z těch ingrediencí mu zachutná. Při závěrečném finále jsem měla husí kůži po celém těle a byla jsem napnutá jak struna.....přijde......nepřijde....... (02.11.2015)

Má to Sorrentinovu úžasnou filmařskou patinu, tzn. tu zcela unikátní atmosféru, kterou znám jen z jeho filmů a je to skvěle obsazené. Ale podle mě i trochu prázdné, tu Sorrentinovu potřebu ve 45ti letech točit filmy z perspektivy sedmdesátníků (a výš) a tvářit se, že jsem tou cestou už prošel, moc nechápu. (31.12.2015)

Je vskutku zvláštní, jak jsem si během závěrečné, emocionální skladby (Simple Song #3) stmelil mé, do té doby negativní pocity monotónnosti a stereotypní nudy do jednoho, velkého dechberoucího obrazce, kdy jsem si zpětně uvědomil, že ta krásná a melancholická škála pestrobarevných scén dávala dohromady jeden krásný kruh, ve kterém vše se vším souvisí. Těžce, opravdu těžce se takovýto film hodnotí. ___ (Jiráskovo divadlo, Nový Bydžov) (14.01.2016)

Youth je presne ten príklad filmu, kde recyklácia formy a atmosféry do pre bežného diváka uchopiteľnejšieho výsledku naserie mnoho tzv. filmových kajšmentke čo očakávajú stále nové obzory a paradoxne sa bude páčiť aj ľuďom, ktorí by o Sorrentina inak nezakopli. Áno, ten film je oproti Grande Bellezza (i keď tá je aj u mňa ešte o čosi lepšia) omnoho stráviteľnejší, áno je jednoduchší a doslovnejší, question is who the fuck cares, if it works. Sorrentinove postupy (kompozície obrazu a špeciálne muzika + obraz, toto vie málokto) fungujú stále dokonale a Rachel nebola nikdy krajšia (vlastne sa mi až do tohto filmu vôbec nepáčila). Mimochodom, tie dve hodiny ubehli ako 5 minút. 10/10 P.S. Hereticky si tak rozmýšľam nad tým, či by Sorrentino nebol ten správny režisér na adaptáciu niečoho od Milana Kunderu... (02.11.2015)