Hľadanie Vivian Maier

Našlo se umění a chyběl autor. Nalezené umění se rozrůstalo a touha poznat autora se zvětšovala. To je jeden ze standardních příběhů, které se stále opakují. Nejdříve je třeba vykořistit umění a potom jeho autora. Škoda jen, že jsme se zde věnovali příliš autorovi (drama téměř s kriminální zápletkou) a méně klasifikaci a analýze umění. Už ze vzorku, který byl ve filmu představen, je patrné, že srovnání s Cartier-Bressonem obstojí. (14.09.2020)

Dokument je vedený a už ve svém základu podchycený takovým jakože typickým hypstersko-miléniálským způsobem, který se v jakési arogantní zkratce automaticky soustředí na Vivianinu práci jako na dílo neobjeveného umělce (kterého dříve nebo později musí(!!) uznat akademický svět) a v zásadě tak uniká skutečná pointa celého příběhu. Posedlost, psychotický výzkum, "špionství"ve službách obraznosti nemusí být hned Uměním, které je třeba tlačit do galerií.. Je zde jistá podobnost s osudem Miroslava Tichého, který měl taky vlastně "smůlu" že ho kurátoři nakonec objevili.. Jen teda Vivian to chytlo už po smrti.. (10.10.2021)

Mně se ty fotky hodně líbí, Vivian Maier měla cit pro zachycení lidí ve správném okamžiku, pomáhalo jí i ono focení „odspoda“, hlavně kvůli jeho nenápadnosti. Působila na mne zvláštním, ale přitom i sympatickým dojmem, její charakter, životní příběh a osud jako takový rozhodně stojí za zmapování. Kdyby měl dokumentární film jiný koncept a motto, než poněkud účelové a nepřirozené zviditelnění hlavní protagonistky za každou cenu (slavným se někdo má stát ne proto, že si to někdo přeje a tlačí to, ale prostě v důsledku toho, že v něčem vyniká a někdo to ocení), tak bych byl ještě více spokojený. Úplně by mi stačilo odhalování střípků ze života nadané neznámé fotografky, to tlačení ke slávě tam bylo navíc. (06.03.2015)

Rozhovor s režisérem: http://www.indiefilm.cz/2014/04/17/rozhovor-s-reziserem-johnem-maloofem-fotografie-ktere-mi-zmenily-zivot/ ....Znal jsem první rodinu, pro kterou Vivian pracovala od roku 1956 celých šestnáct let. Také jsem věděl, jak vypadaly jejich děti, protože si je hodně fotila a já měl negativy označené těmito letopočty. Poté jsem začal nacházet další rodiny a rozpoznávat nové tváře. To mi pomáhalo i naopak – když některým negativům chyběla datace, ale já poznal tvář na fotografii, mohl jsem s jistotou říct, z jakého období negativ je, s rozptylem jednoho, dvou, někdy i pěti let. Odhaloval jsem dílky skládačky, které do sebe postupně začaly zapadat.... (20.04.2014)

Ubíjející a dramaturgicky nezvládnuté pásmo neforemných hlav, které nezajímavě mluví o dost zajímavém osudu. Vystavěné podle midcultové receptury "dojmu vás a vy mi dáte Oscara". Maloof si zřejmě myslí, že tímhle dokumentem pomáhá Vivian Maier do dějin, ale myslím si, že tam ji mohou pomoct jen její fotografie. Ne tohle sebedojímavé školní cvičení... (05.12.2014)