Teória všetkého

Tak konečně jsem se odhodlal uvidět, za co poměrně mladý, nevyhraný a neuvěřitelně pokorný Brit dostal tu zlatou sošku, přičemž odsunul mého milovaného Turinga. Se sklopenou hlavou musím přeci jen uznat, že k tomuto rozhodnutí pánů akademiků nemohu mít výhrady. Ovšem, stále toto rozhodnutí zůstává pouze jedním z mála správných a spravedlivých. Za tím, že je Birdman neskutečný píčovina si stojím a klidně bych si to nechal vymlátit na náhrobek. Z dřívějška jsem byl obeznámen s Hawkingem - vědcem, tedy řekněme na laické úrovni. Hawkinga - člověka jsem příliš neznal a ani jsem nehořel touhou ho poznat. Tohle je pochopitelně film o jeho životě. Pokud prahnete po tom druhém, tak doporučím třeba tohle. S nějakými těmi událostmi na pozadí příběhu jsem obeznámen před zhlédnutím byl, takže jsem na film rozhodně nekoukal, jako cigán na čerstvě připevněnou měděnou rýnu. Přesto jsem se dověděl i hromadu pikantností, nad kterými jsem strávil hromady bezesných nocí. Třeba, že ačkoli většina svalů Stephenovi postupně vypovídala službu, tak s tím několika centimetrovým mužíčkem přibližně v polovině těla problém nikdy neměl, což mě osobně překvapilo a nepokoušejte se předstírat, že vás ne! Příběh mě také oslovil. Byl poměrně vyvážený. Ačkoli drtivou většinu všech těch romantických zbytečností nesnáším. Tak tady mi přišla romantická linka velice přirozená a velmi příjemná. Nějak jim to všem společně hrozně šmakovalo. Ať už ústřednímu duu, tak i rozšířené trojúhelníkové verzi. Líbilo se mi to. Samozřejmě to největší lákadlo je zcela jasně celkový postupný Hawkingův svalový rozpad. Od pokřivených nožiček až po díru v krku. Znovu se zopakuji, Eddie Redmayne byl opravdu fantastický. Na slzičky z mé strany pochopitelně nedošlo. Ani k jejich vzdálenému náznaku, ale nenudil jsem se téměř vůbec. Dávám 4 *, které jsou jistě silně ovlivněny mojí nehynoucí láskou ke všemu vesmírnému. (20.03.2015)

Teorie všeho nám nepřináší nějaký nový objev, co se týče kvantové fyziky, nebo jiných, pro mě tak na hony vzdálených a dost „šílených“ vědních oborů. Přináší jen příběh muže, který, ač přes své závažné onemocnění, dokázal ve svém životě tolik, že se mně to po přečtení jeho životopisu ani nechtělo věřit. Spoustu ocenění, medailí, vydaných publikací a děl a hlavně se zapsal nezapomenutelně v oboru fyziky, kde patří i dnes k nejuznávanějším vědcům. Tohle všechno jsem samozřejmě nevěděl a ani netušil a nakonec jsem moc rád, že mi to tenhle film aspoň malinko osvětlil. Samozřejmě silný příběh není ještě záruka kvalitně natočeného snímku, ale tady se to naštěstí celkem povedlo. Hlavní zásluhu na tom má samozřejmě Eddie, bez jehož výborného hereckého výkonu by to byl jen lehce nadprůměrný snímek, který za chvíli vyšumí. Ale takhle už na jméno Hawking jen tak nezapomenu. (26.02.2015)

Už také začínám být těmi přízemními a vesměs obyčejnými oscarovkami, které jdou přímočaře za zlatým plešounem díky tématu, které prezentují, přesycen. Tak trošku jsem takto nevybíravě přistupoval i k Hawkingově Theory of Everything. Přímo se vybízí srovnání s Imitation Game, které se mi taktéž velmi líbilo, ale přecejen k látce přistupuje malinko jinak. Nechci říci, že hůře či lépe, ale sází hlavně na jednu postavu - Cumberbatche. V Teorii všeho jde ale především o vztah chorobou nakaženého muže a milující ženy, která dokáže přetrpět i ty nejtěžší překážky a zvedat tak důvěru i nemohoucímu manželovi. Jde o lásku, která je podkreslena citlivým vyprávěním skutečného příběhu a natočena velice líbivým způsobem, že jsem se až divil, jak moc se můj konečný názor liší od, podobnými snímky znuděných, filmových fanoušků a jak moc jsem se do příběhu zažral. O Hawkingovi jsem se navíc chtěl vždycky dozvědět něco bližšího a jsem rád, že mi tuto možnost naskytl právě James Marsh. Eddie Redmayne jinak rozhodně nepatří k mým oblíbencům a ani bych se neodvážil tvrdit, že snímek povznáší pouze on nebo Felicity Jones, ovšem musím uznat, že casting se velmi povedl a oba podávají ve své roli velice přesvědčivý výkon...90% (12.02.2015)

Ti genitální teoretičtí fyzikové jsou stejně pro našince, který celou střední školu řešil spíš graviditu než gravitaci a spílal, jak by byl ten vzdělávací systému mnohem snesitelnější, kdyby tehdy to jabko rovnou rozštíplo Izákovi lebku, jen podivným panoptikem nehezkých asociálních šprtů. Šprtů, co evidentně mají od mládí problémy s dírami, a tak o nich alespoň rádi fabulují, aby si s ostatními elektrony našli nějakou kratochvíli místo toho neustále odpíraného sexu. Těm šťastnějším se sice jednou za pár světelných let podaří přinutit kvantovými intrikami nějakého babochlapa z matfyzu, aby jim požvýkal kvark, nechal si neumětelsky zašmátrat v horizontu událostí a třeba i podráždit singularitu, avšak takovéto interakce bývají zpravidla interferovány disturbčními otázkami typu „Kolik ti to vyšlo?“ nebo „Je má černá díra primordiální či obří?“, a tak z toho nakonec vždycky jen vypadne pro nepostiženého zcela abstraktní moudře znějící žvanění o něčem, co vlastně nikdy nikdo neviděl a nelze to nijak dokázat. Nenarušený a hormonálně vyvážený jedinec se pak zákonitě musí ptát, k čemu jsou takové „pičoviny“ vlastně dobré a pokud je někdo prohlášen za génia jen partičkou stejně potrefených entit, neboť devadesát procent populace vůbec netuší, o čem to ti mozkouni vlastně melou, je-li to pak opravdový génius nebo jen další relativní černá díra. Ale kdo ví, třeba to všechno nakonec může být pravda, nebo daleko hůř a Štefan s Bertíkem jen nakoukli Fousatému strejci do kuchyně a sejdeme se v katolickém pekle. No, transcendentální filosofie pro dnešek stačilo. Docela by mě zajímalo, jestli kdyby Štefana nezklátil ten ALS, spáchal by stejné kvantum neprůkazných astrofyzikálních teorií, nebo by někde v Kembridži spíše běhal za kundama a závislý na punči formuloval zásadní moudra teoretické gynekologie. Každopádně však nezbývá, než před tímto člověkem hluboce smeknout, protože si i přes to nepředstavitelné životní utrpení dokázal zachovat relativně zdravý rozum a dokonce i smysl pro sarkasmus a ironii. Jeho příběh byl zfilmován vcelku důstojně, poutavě a bez toho obvyklého slizkého patosu. Scénář z něj dokonce udělal kůl Donchujána, jenž má gumové vše kromě kladélka, co na plátně sbalí roštěnku, která má s tím skutečným Jožinem z Bažin společné snad jen pohlaví, a i to je dost diskutabilní. I tak však teď musí Štefan cedit přes svůj hlasový syntetizátor oplzlosti natolik nemravné, že by z nich zčervenala i nejedna černá díra. Nikdo, opakuji nikdo, ať už jakkoliv znetvořený, si opravdu nezaslouží, aby jej ztvárnil Edý Redmejn, snad ta nejodpudivější tlama, jaká se kdy vyskytla před kamerovým objektivem, aniž by tento prasknul. Musím připustit, že to sice zahrál výborně, ale i když jsem se na něj díval jen jedním okem, otřásl jsem se celou dobu odporem a raději bych hleděl na obří hnisavý absces ve tváři Kateřiny Papstové. Holt Kruis asi odmítl slintat a pitvořit se a nemohoucí pan Sokolník za tu zrůdnost nakope vedoucího kástingu do prdele jen stěží. (20.02.2015)

Nejsem velkým příznivcem stavění pomníků živým lidem. Stephen Hawking je však živý spíše uvnitř a tak jsem si na něj udělal čas. Bohužel jsem se přitom nedozvěděl nic víc, než mi předtím nabídla Wikipedie a to mne trošku zklamalo. Taky mne moc nebavilo sledovat rozkládajícího se člověka, ale vše mi nahradila úžasná, chápavá a obětavá Jane. Kvůli ní jsem se dodíval do konce a spílal vášnivému čtenáři Penthouseu za to, jak se jí odvděčil. Ona pro mne byla tak pozitivním zážitkem, že by ji Stephen nedokázal překonat, ani kdyby svou vysněnou rovnici teoreticky vymyslel, experimentálně dokázal a ještě by jí udělal tři děti. (10.09.2015)