Nikde v Afrike

Caroline Link se podařilo natočit úžasně svěží film, který má navzdory dvěma a čtvrt hodinám takové vypravěčské tempo, že se nenudíte. Navíc mnoho motivů, které se nabízely jako kýčovitě sentimentální (loučení s Owuorem, čtení černouškům o andělech), se jí podařilo zrežírovat tak, že jsou vysoce emoční, ale přitom se uvedenému nešvaru vyhýbají jako čert kříži. (09.01.2006)

O lidech, kteří nejsou nikde doma. ■ Židovská rodina se v roce 1938 vzdá životního standardu a uteče včas z Německa do Keni. Zatímco muž přijímá novou situaci jako nutnost a dcera je novým prostředím okouzlena, žena se dlouho dívá na chudobu starýma očima ("Chci jíst maso!") a jen pomalu akceptuje realitu (místo žádané ledničky si před odjezdem koupí šaty a do Afriky doveze porcelán). Těžko ji odsuzovat, nicméně je to muž, který svou rodinu zachrání a který správně odhadne situaci ("Rozumíš, že teď není podstatné, jestli naše dcera bude chodit do školy?). Velmi realisticky působící film s velmi realistických vývojem hlavních postav. Chci ho ukázat zbytku rodiny, nicméně předtím musím naběhnout do Vídně a podívat se po originálním DVD v originálním jazyce. ■ Trailer. ■ Přestože se mi film velmi líbil, mám názor, že na Oscara to nebylo. (15.05.2024)

Úprk do Keni před válkou znamená pro středostavovskou rodinu Židů další potíže, ovšem malá dívka si Afriku silně zamiluje. A divák leccos z autorského filmu Caroline Link zrovna tak. Výsledkem je poměrně zralý a komplexní film, který posbíral řadu prestižních cen (včetně nominace na Oscara). Není to slzopudné, sentimentálních scén se sice dočkáme, ale dá se to ustát. Přílišná idyličnost už ale naštvat může. Stejně jako délka. A navíc se přiznám, že emočně mě to příliš nezasáhlo. Přitom to je sakra důležité. Tři až čtyři. (14.06.2018)

Příběh židovské rodiny, která ve snaze zachránit si holý život musí v těžkém roce 1938 uniknout na poslední chvíli z nacistického německa, a hledat (snad jen dočasně) nový život v africké Keňi. Složitým vývojem zde projde - vzhledem k diametrálně odlišnému kulturnímu prostředí, spoustě času strávenému v tvrdých podmínkách na farmě a celé řadě krizových situací - nejen vztah mladého manželského páru, ale i jejich vlastní osobnosti a názory na svět každého z nich. Jen jejich dcera, jak je u malých dětí dobrým zvykem, se na nové prostředí bez větších problémů dokáže adaptovat, a příjme cizí zem i nové černé přátele, s dětskou lehkostí za své vlastní. Možná právě proto, že se jedná o evropský snímek, vyvaroval se film zbytečného přikrašlování a kýčovitosti, do které mohl velmi snadno sklouznout. Místo toho vznikl přesvědčivě autentický retropříběh, kterému lze věřit (jedná se o autobiografii), že se tehdá kdysi dávno takhle nějak opravdu mohl odehrát. (16.10.2004)

Nejlepší německý film co jsem zatím viděl. Oscar je naprosto zasloužený. Stal se jedním ze tří mých nejoblíbenějších filmů odehrávajících se v Africe: Vzpomínky na Afriku, Snila jsem o Africe a teď Nikde v Africe. Všechny jsou "z Afriky", ale každý vnímám úplně jinak. Nikde v Africe má docela pomalý rozjezd, ale nakonec vás stejně vtáhne do děje a už vás z něho nepustí. Na konci jsem jen zoufale shlížel titulky a v duchu si říkal: já chci ještě... Dojemný, ale přesto věrohodný příběh jedné německé židovské rodiny, které Afrika zachránila život. Prvně jsem si myslel, že hlavní hrdinkou bude malá Regina, ale největší duševní proměnou projde její matka Jettel, jejíž představitelce, vynikající Juliane Köhler, jsem věřil každé slovo. I ostatní obsazení bylo výborné, přes Reginu až k Owuorovi. Nejvíce mě dojala poslední scéna, kdy domorodá žena podává Jettel banán a pak to co následuje... No prostě nečekaný, ale přesto krásný konec. Výborná hudba i kamera. Tenhle snímek se našim sousedům opravdu povedl, jen tak na něj nezapomenu. (01.03.2009)