Annabelle

Annabelle předepisuji povinně ke zhlédnutí všem těm mnohým pochybovačům, podle jejichž slov se subžánr duchařského hororu (jediný v pravém smyslu slova horor) vyčerpal a žádný nový takový snímek už nemůže nabídnout nic než klišé a předvídatelná vyprávění příběhů podle velmi limitovaného repertoáru šablon. tak to totiž přesně není. nemluvím přitom o nějaké iluzorní originalitě námětu o prokleté panence. předměty zastupující a ztělesňující jinak neviditelné zlovolné síly jsou v hororech přeci obvyklé, ať už je to panenka, tajemná skříňka (Kletba z temnot), filmový záznam (Sinister), zrcadlo (Oculus) či jiné. ony předměty navíc neslouží coby prostředky k vyvolání kýženého děsu, ale spíše jen nenápadně rozdmýchávají atmosféru nepříjemného lepkavého napětí, vyvolávají nervozitu z očekávání dalšího dění a v neposlední řadě mají na svědomí ten metaforický mráz přebíhající po zádech, zatímco opravdové zdroje hrůzy přicházejí odjinud. s konvencemi žánru (a zmíněným repertoárem šablon) a tedy i očekáváním diváka lze totiž pracovat tvůrčím způsobem. neplatí, že s trochou zkušenosti svede divák předvídat nejen vývoj děje, ale i emoční vývoj scén, pokud tvůrci vědí, jak s konvencemi dovedně a samozřejmě cíleně manipulovat. /// Annabelle například na povrchu připomíná relativně nevyčnívající konvenční žánrovku, ale při jejím o trochu soustředěnějším sledování vychází najevo, že si s pravidly žánru a přeneseně i s divákem velmi uvědoměle, místy dokonce velmi odvážně pohrává. okamžiky napjatého očekávání nechává tu zcela "vyšumět", tu je prozměnu pouze protahuje dost dlouho na to, aby divák v klimax přestal doufat a ten pak posléze přichází neočekáván se zpožděním a zastihuje diváka se "sklopenými štíty". tolik lapání po dechu, nehtů zarývajících se křečovitě do opěradel křesla, úlevných výdechů při změně nálady v následující scéně a nuceného smíchu ve snaze o uvolnění doléhajícího napětí jsem v kině dosud nezažil a to prosím chodím na duchařské horory při každičké příležitosti. naopak tam, kde divák hrůzu nečeká, třeba proto, že scéna začíná otřepaným klišé, divák v ní rozeznává cosi nudně povědomého a cítí se díky tomu sebevědomě, tam se často dočkává vůbec nejvýživnější odměny. jako jeden příklad za všechny uvádím scénu ve sklepě, která dobře ilustruje i výše zmíněnou troufalost k divákovi a hravý přístup k frekventovaným klišé. nebo ne, ještě jeden příklad si neumím odpustit: okamžik s děvčátkem probíhajícím skrz dveře. nevěřte ani na malou chvíli žádnému z těch lhářů, kteří tvrdí, že to čekali. /// v kontextu mnoha vynalézavých hororů posledních let si již divák nemůže být jist ani postavami, které jsou v případě Annabelle charakterizovány zpravidla jednou ze dvou metod: (1.) stereotypizací v souladu s tradičnmi modely (např. starostlivý, plně oddaný a ve všem nápomocný manžílek ve spíše druhořadé úloze), která ovšem může být úmyslně zavádějící a takové postavy pak budou v poučeném divákovi tak jako tak vyvolávat podezření, či (2.) pomocí dvojznačných indicií (např. sousedka, která ve výloze svého knihkupectví vystavuje knihu vítající svým titulem ďábla - jak příhodné rozpoznávací znamení pro spřátelené členy satanských sekt, chtělo by se říct). takové jsou ovšem zavádějící téměř vždy, přičemž na tak trochu alibistické scenáristy vinu svést nelze, jedině na divákovu aroganci a předpojatost. mea culpa, dodávám za sebe. /// scénář je vlastně skomponován z tolika zákeřných (zdánlivě) nahodilostí, až může budit dojem, že vděčí za svůj vznik jakémusi zlému demiurgovi. tolik se ve filmu hovoří o Bohu, a přesto se zdá, že fikční svět Annabelle (a snad tím pádem i souvisejících filmů) musel stvořit nikoliv on, ale naopak Satan. o to spíše je v závěru cítit nemalé promile ironie - vždyť způsob rozuzlení při důsledném výkladu znamená vítězství pro démonické síly - a probuzení do reálného světa po skončení projekce teprve přináší tu pravou úlevu. divákům zbývá jen doufat, že na nich během sledování neulpěla žádná poskvrna. vždyť to nakonec byl jen trochu znepokojivější filmík na téma mateřské lásky, nebo ne? (90%) (13.10.2014) (menej) (viac)